LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

Docentka MUDr. Marie Bartoňová, CSc., patří mezi naše uznávané protetiky, je také spiritus agens řady projektů české stomatologie, včetně práce v redakční radě LKS. Jejím studentským snem bylo stát se velkou lékařkou. Jak říká, někým jako byl Ignác Filip Semmelweiss, legendární objevitel horečky omladnic. Mikrobi, věda, výzkum. Aby to nebylo tak jednoduché, s medicínou se o její přízeň ucházelo také výtvarné umění. Tam, naštěstí pro protetiku, rozhodla její kamarádka. Paní docentka situaci glosuje: Byla nesmírně nadaná, nebyla bych nikdy tak dobrá. Tak jsem po různých peripetiích zvolila stomatologii. Univerzální obor, který v sobě spojuje tolik zajímavých disciplín a dovedností.

doc. MUDr. Marie Bartoňová, CSc.

Přibližme si na úvod, jak vypadala studia stomatologie na pražské Lékařské fakultě v polovině 70. let.

V ročníku nás byly téměř dvě stovky. U křesla jsme bývali po pěti a na některé výkony se poctivě čekalo v dlouhé frontě. Třeba na aplikaci anestezie. Žádné předbíhání!

Měli jsme skvělé kantory, včetně těch na základy všeobecné medicíny. Nezapomenutelný prof. Pafko, tehdy asistent na chirurgii, z níž jsme dělali státnici. Prof. Řehák, doc. Šmat, doc. Bureš. A samozřejmě na anatomii prof. MUDr. Leo Lemež, DrSc., mimo jiné také autor Topografické anatomie pro stomatology. Většina z těch věhlasných pedagogů dostudovala těsně po válce a nesli v sobě pozoruhodné spojení vzdělanosti a výrazných lidských charakterů, které z nich utvářelo nezapomenutelné osobnosti. Navíc tahle generace, pomalu odcházející do důchodu, měla až neuvěřitelnou snahu předat nám svoje zkušenosti a vědomosti. Nezištně. Protože svůj obor milovali.

V letech 1973 až 1978 jsem studovala na II. stomatologické klinice, kterou vedl prof. MUDr. František Urban, DrSc., později prof. MUDr. Josef Kufner, DrSc.

Řada z mých vysokoškolských učitelů patřila k jejím zakladatelům. Prof. MUDr. Ladislav Borovanský, DrSc., doc. MUDr. Miroslav Adam, CSc., prof. MUDr. Josef Hořejš, DrSc., doc. MUDr. Ladislav Dombrady, CSc., prof. MUDr. Eva Rozkovcová, DrSc., doc. MUDr. Olga Komínková, CSc., prof. MUDr. Miroslav Škach, DrSc., doc. MUDr. Zdeněk Frengl, CSc. Pan doc. MUDr. Otto Svoboda, CSc., s as. MUDr. Karlem Fousem nám se svým týmem ukazoval cestu do oboru ve fantomových laboratořích, v té době velmi ojedinělých.

Proč nakonec zvítězila protetika?

Už na škole jsem byla takový ten odporný hyperaktivní typ a fiškusovala jsem na protetice u doc. Dombradyho a u paní doc. Komínkové. To, že protetika bude mojí cestou, jsem vlastně pochopila ve fantomových laboratořích u doc. Svobody.

Snažila jsem se v každé volné chvilce vetřít do ordinace a získávat zkušenosti. Prázdniny jsem neznala a chodila jsem vypomáhat na kliniku. Byla jsem šťastná, že mě tam nechají pracovat a já můžu získávat drahocennou praxi.

Po absolvování samozřejmě nastala otázka, co dál. Umístěnky sice už nebyly, ale zůstat v místě bydliště, to představovalo problém. Mně nabídli Mikulov. Brzy jsem si však tu zajisté slibnou moravskou misi rozmyslela – pořád mě lákala klinika. Jednoho dne mi pak zavolala doc. Komínková: Ty chceš dělat protetiku, a tady na klinice místo jen tak nebude. V Motole ale rozšiřují kliniku, jdi a budeš dělat dětskou protetiku.

Tak jsem hned vyrazila do Motola za prof. Komínkem, manželem paní docentky a přednostou dětské stomatologické kliniky. Vlídně mě přijal a já byla celá šťastná. Jenže kdesi uvnitř to pořád hlodalo... Navíc mi pan profesor, jistě nechtěně, přichystal zážitek, který o mé budoucnosti rychle rozhodnul. Když mě prováděl klinikou, na lůžkovém oddělení bylo malé dítě. Velmi nemocné. Rozsáhlý maligní tumor. Skoro jsem zkolabovala, vyšla jsem ven a věděla, že tohle psychicky nezvládnu. Následující den jsem dala k poněkud nelibému překvapení obou manželů Komínkových výpověď.

Rozhodla jsem se, že půjdu se skupinou spolužáků do Loun. Zabalila jsem si kufr a vtom mi telefonovala sekretářka z II. stomatologické kliniky, že dostali stranický úkol vytvořit místo pro jednoho velmi protekčního absolventa – a že ta aspirantská místa budou rovnou dvě a mám se přihlásit do konkurzu. Vida, tak jsem měla protekci na klinice! Vyšlo to a byla jsem přijata na II. zubní. Můj sen se naplnil.

Prošla jsem si celým kolečkem. Učila jsem na fantomových laboratořích po smrti dr. Fouse s doc. Svobodou. Ohromná škola! U prof. Škacha a doc. Komínkové jsem byla poměrně dlouho na parodontologické protetice, nevynechala jsem ani chirurgii.

Vynikajícího přednostu prof. Urbana vystřídal v roce 1977 ve vedení kliniky neméně vynikající prof. Kufner, s nímž jsem, vedle doc. Dombradyho, poměrně hodně spolupracovala. Začalo se pracovat s nitrokostními implantáty amerického profesora Leonarda Linkowa. My jsme dostali k řešení tzv. státní výzkumný úkol, a to byla příležitost i pro mě. Zhotovovala jsem suprakonstrukce právě na tyhle první implantáty. Zároveň jsem vyhodnocovala úspěšnost a průběh léčby, bylo to téma mojí kandidátské práce. Ta byla ostře sledovaná, měla jsem dokonce čtyři oponenty. Díky tomu jsem se seznámila s doc. Bittnerem z Hradce Králové, doc. Bílým a paní prof. Dapeci z Brna, moc mi pomohl také pan prof. Sazama. Ráda bych v téhle souvislosti připomněla i významnou spolupráci promovaného matematika Mgr. Lubora Mrklase, statistika z Výzkumného ústavu stomatologického.

Jak se utvářel vztah mladé stomatoložky k výuce?

Já měla štěstí na doc. Dombradyho. Přebírala jsem jeho didaktické metody a také mnohé dovednosti od svých zkušených kantorů – následně kolegů. Především to, jak naučit studenty přemýšlet. Dnešní studenti jako by byli v zajetí postupů, které se naučili. A když se dostanou do situace, na niž nedokážou přesně aplikovat naučené postupy, tak někteří občas ztrácejí pevnou půdu pod nohama. Mám obavu, že se nám trochu vytrácí z oboru tvořivé myšlení. Samozřejmě student musí mít nějaké pevné body. Ty dostane v postupech a v jakýchsi dogmatech. Příkladmo: učebnice píše, že řezákový bod je 2 mm pod okrajem horního rtu. Jenže... Jen ta malá studijní skupina studentů, když se na sebe vzájemně podívá, uvidí, že skutečnost tomu neodpovídá. Avšak v učebnicích se píše, že takhle je třeba postavit horní střední řezáky v celkových náhradách. Tak to udělají. Takových příkladů je mnoho.

Také citelné vzdalování se od všeobecné medicíny není pro náš obor šťastné. Vždyť je i řada diagnóz, na něž jako první může stomatolog upozornit. Ovšem musí mít aspoň minimální všeobecné lékařské vzdělání a potřebnou erudici.

V roce 1992 jsem odešla z II. stomatologické kliniky na 3. lékařskou fakultu. Tam se zakládalo nové pracoviště s centrem vrozených vad. K téhle specializaci mě opět dovedl doc. Dombrady, který dokonce habilitoval v protetice na téma zhotovování obturátorů, a s ním prof. Kufner, obličejový chirurg. Oba se věnovali rozštěpům, vrozeným vadám nejrůznějšího typu, a já k tomu přilnula. Hned po první atestaci jsem jako konzultant-protetik, vyslanec II. stomatologické kliniky, začala spolupracovat s centrem, které spadalo pod Ústav experimentální medicíny AVČR a které vedla MUDr. Živa Müllerová, CSc. V konzultačním týmu byl prof. MUDr. Miroslav Fára, DrSc., doc. MUDr. Jan Měšťák, CSc., doc. MUDr. Jiří Kozák, CSc., doc. MUDr. Miroslav Peterka, CSc., DSc., a prof. RNDr. Zbyněk Šmahel, CSc. Po republice byla síť protetických ordinářů, pro lehčí stavy postižení jsme připravovali návrhy ošetření a pacienty pak ošetřil zubní lékař v místě bydliště. Ty nejtěžší stavy jsem si brala na II. stomatologickou kliniku. Téhle problematice se věnuji dodnes a jsem vděčná za těsnou spolupráci se svou kolegyní MUDr. Magdalenou Koťovou, Ph.D.

Existuje ve stomatologii generační problém?

Řekla bych, že kolegové mají různou zkušenost v čase. Moje věková kategorie pracovala v nějakých pevně daných podmínkách, kde spousta věcí, o nichž jsme věděli, pomůcky, materiály, přístroje, pro nás byla prakticky nedostupná. Ale chtěli jsme to tady, v Československu, dělat. Vymýšleli jsme tedy improvizace.

Naše generace také zakládala Komoru, budovala obnovený svět privátní stomatologie. Nejsem si ale tím generačním dělením úplně jistá. Vidím to spíš tak, že přišel listopad 1989 a vznikla pro nás určitá možnost změny. A šance začít naplňovat svoje sny. Kdo chtěl, měl možnost skvěle vybavit ordinaci, otevřít se mezinárodním zkušenostem, začít s velmi moderní stomatologií. To zásadní v oboru není věk, ale chtít – a nebo nechtít.

Problém vidím jinde. Nezanedbatelná část pacientů nedoceňuje a vlastně nezná cenu svého zdraví. A co je horší, existují lékaři, kteří nedokážou předat tu životně důležitou informaci, že zdraví má každý jen jedno a tu největší hodnotu má kvalita fungování všech orgánů, a naprosto podléhají přání pacienta. Klasická situace: přijde pacient, má několik posledních zubů v čelistech, které mohou ještě řadu let posloužit – a řekne, že už žádné zuby nechce, že chce klapačky na pojišťovnu. Jen to slovo samotné je pro mě nepřijatelné. Lékař tedy koná a zhotoví celkové protézy. Často potom trpí oba, lékař i pacient. Přičemž vysvětlit následky takového rozhodnutí netrvá tak dlouho a slyší na to i sociálně slabší pacienti.

Já nemám ráda taková ta velká slova, že jsme přísahali atd. Ovšem v takových případech, kdy je pacient tzv. předem rozhodnutý, sáhnu k té kouzelné větičce: Víte, já jsem přísahala, že nebudu poškozovat pacienty, a tohle už je za čarou. Ať si ten člověk hledá někoho, kdo je ochoten tuhle tíhu nést.

Převáží nakonec ve stomatologii to, že se stane zlatým dolem pro ty, kteří si ji zvolí za svou profesi?

Takzvané ekonomicky podmíněné účelové indikace, tedy overtreatment, bohužel existují, a nejen u nás. Přitom nemluvím o kvalitě těch řešení, ale o četnosti a kombinaci výkonů, které třeba k rekonstrukci nejsou zapotřebí. Klasický případ je, že ztrátu jednoho zubu v postranním úseku lze řešit implantátem. Ale i jinak. O implantátu uvažuji tehdy, když jsou ty okolní zuby intaktní nebo s minimálními výplněmi. Pokud jsou okolní zuby oslabené rozsáhlými výplněmi, hrozí, že prasknou, raději tam udělám můstek, protože jednoduše nahradím mezeru – a ještě ochráním zuby. Nebo se ovetreatmentuje. Dá se implantát a na oba okolní zuby korunky.

Čím se stala protetika v proměnách času a oboru?

Jde o to, jak ji kdo vnímá. Pro mne je protetika zahrnuta pod pojmy „proč a jak“.  Veškeré dopady funkce systému jsou zapsané, jen je nutné je vidět a vyhledat. Potom uvážit cestu k nápravě, abychom individuálně připravili terén k realizaci nějakého způsobu ošetření. K tomu je často nezbytné obsáhnout nejen všechny disciplíny našeho oboru, ale také být vybaven alespoň základy z oboru psychologie. Protetika totiž nejen navazuje na stávající podmínky v ústech pacienta, ale často vytváří zcela nové vztahy, situace i funkce a vše musí být v citlivé rovnováze. Vrátila bych se ještě k otázce generační. Jsem šťastná, že patřím k té, která na vlastní kůži zažila opravdovou revoluci v oboru: v začátcích to bylo otiskování sádrou přes měděné obroučky s termoplastickou hmotou (popálené prsty, než jsme to zvládli) a CAI/CAD/CAM technologie to jsou před rozloučením se s oborem. No řekněte, komu se to podaří?

A jestli bych mohla popřát něco všem, kteří protetiku vnímají stejně, tak je to hodně kreativity – protože TO JE PROTETIKA.

23. 5. 2020

LKS 05/2020

Print: LKS. 2020; 30(5): S76 – S77

Autor:

Fotografie

  • Ladislav Šolc

Rubrika:

Téma: