Je až neuvěřitelné, že jste během jednoho roku zvládla absolvovat dvě tak náročné výpravy. Kolik času celkem jste strávila na výpravách a jak složité to pro vás organizačně bylo?

Expedice na Mount Everest byla dlouhá 7 týdnů, do Antarktidy 4 týdny. Mám v ordinaci mladou šikovnou kolegyni a tým skvělých sestřiček, provoz ordinace zvládly na jedničku. V Antarktidě jsem navíc byla přes Vánoce, tak jsem o tolik pracovních dní nepřišla. Když je to naplánované dopředu, dá se to zvládnout. Čtrnáct dní po návratu je pak hodně intenzivních, ale já už se vždycky na vrtání těším.

Tentokrát jsme měli trošku problém s Vánoci doma. Nakonec jsme si udělali Štědrý den 9. prosince. Ten den byl krásný, právě se otevíral po dvou letech rekonstrukce náš barokní kostel v Přešticích. Večer jsme měli kapra a salát, i Ježíšek přilétl dřív... Odjížděla jsem úplně v pohodě s pocitem, že už je po Vánocích.

Jižního pólu jste dosáhla 28. 12. 2023. Jak dlouho vaše cesta trvala a za jakých podmínek?

Šli jsme tzv. „poslední stupeň“. To znamená z 89. rovnoběžky na pól, což je cca 120 km. Jde se na širších běžkách, všechny věci vezeme na saních, je to cca 60 – 70 kg. Šli jsme osm dní, když nebyl velký vítr, kolem 20 km denně. Večer postavíme stany, vykopeme díry na vaření, vaříme, odpočíváme. Ráno se vše zabalí, zakopou díry a zahladí, a když odcházíme, nikdo by nepoznal, že tam někdo stanoval. Na Antarktidě jsou nejpřísnější pravidla, nikde po vás nesmí zůstat stopa.

Tahle expedice je možná jen v antarktickém létě, které je právě v prosinci a lednu. My měli cestou k pólu minus 36 °C a prý jsme měli štěstí na super počasí. Musíte mít vše zakryté, jinak během minuty omrznete. Ale dalo se to zvládnout docela dobře, čekala jsem to daleko horší.

Jaké byly vaše nejsilnější dojmy? Jaké pocity má člověk při putování sněhovými pláněmi za třeskutého mrazu?

Nádherná, absolutně čistá a nekonečná krajina. Nikde jinde jsem tohle nezažila. Nedokážu ten pocit popsat, ocitnete se v úplně jiném světě, jako v říši fantazie. Když svítí sluníčko, vidíte bílý horizont a nad ním modrou oblohu, když je tzv. „bílá tma“, nevidíte rozdíl. Celá cesta je strašně uklidňující, máte čas si srovnat myšlenky, spoustu věcí si promyslet. Navíc tam byl polární den, a to je obrovská pecka. Jste celý den plni energie, skoro nepotřebujete spát. Mně tady u nás ten zimní čas strašně vadí, všichni jsou tu unavení jen z té tmy.

Nejvyšší hora Antarktidy Vinson Massif, kterou jste zdolala 8. 1. 2024, je výrazně nižší než Mount Everest, byl pro vás výstup snazší, dá-li se to vůbec porovnávat?

Srovnávat se to opravdu nedá. Je to úplně jiné – technicky lehčí, fixní lana jsou jen jeden den. Samozřejmě pozor si dávat musíte, je zde spousta trhlin zavátých sněhem. Také nesete víc věcí. Tady je to spíš o tom zvládnout diskomfort, vydržet v té zimě, nemáte šanci nikam utéct. Na vrcholu jsme měli minus 44 °C a vichr, pocitová teplota prý cca minus 55 °C. Ani jsme se tam tedy moc dlouho nezdrželi...

V tuto chvíli vám už chybí jen zdolání hory Denali (známé také jako Mount McKinley, 6190 m n. m.) na Aljašce, abyste získala tzv. Korunu planety, tedy jste zdolala nejvyšší hory všech sedmi kontinentů. Byl to od začátku vaší horolezecké kariéry váš vysněný cíl?

Vůbec ne. Kilimandžárem jsem začala kvůli tomu, že mě strašně zajímala Afrika. Pak následovala spousta nádherných, ale ne tak známých kopců. U mě je to o zvědavosti. Prostě mě něco nadchne a chci tam. Seven summits (česky Koruna planety) tak nějak vyplynulo samo.

Plánujete si tento sen splnit během roku 2024 a kdy je nejlepší doba pro naplánování výstupu?

Ideální je červen. Ještě nejsem rozhodnutá, kdy na Denali vyrazím, no, ale asi mě to čeká...

Fotogalerie