LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

LKS 09/2022 ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

Prof. et prof. MUDr. et MUDr. Lydie Izakovičová Hollá, Ph.D., dosáhla ještě před svou padesátkou pozoruhodných úspěchů ve světě lékařské vědy. Dnes vykonává funkci přednostky Stomatologické kliniky LF MU a FN u sv. Anny v Brně a současně také proděkanky pro zubní lékařství Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. K původnímu šestiletému studiu stomatologie si v jeho posledním ročníku přibrala i studium všeobecné medicíny, které jako výjimečná studentka úspěšně završila vzápětí po absolvování zubního lékařství. Patří u nás k publikačně nejaktivnějším a nejcitovanějším lékařům (H-index 27) v oboru stomatologie a tematicky spřízněných oborů.

Prof. et prof. MUDr. et MUDr. Lydie Izakovičová Hollá, Ph.D.

Jaké byly začátky takové úspěšné vědecké kariéry?

Moji rodiče byli ekonomové, lékaři se v naší rodině nevyskytovali. Po absolvování základní školy jsem nesměřovala na gymnázium – maminka si tehdy nebyla jistá, jestli jsem studijní typ. Protože mě však zajímalo zdravotnictví, následovala studijní exkurze. Byly jsme spolu obhlédnout studium lékárnictví, pak biochemickou laboratoř – tam už to bylo docela zajímavé – a nakonec mě vzala do zubní laboratoře. Zhotovování korunek a můstků, to bylo něco! Takže jsem vystudovala střední zdravotnickou školu, obor zubní laborant (dnes zubní technik). Pak už bylo jasné a logické, že budu pokračovat studiem stomatologie.

Můj další osud následně ovlivnili dva muži: můj budoucí manžel MUDr. Vincent Izakovič, který byl již hotovým lékařem (internistou), a prof. MUDr. Josef Bilder, CSc. Ten mi jako tehdejší děkan lékařské fakulty MU velkoryse a shovívavě umožnil završit téměř současně oba studijní obory, tedy stomatologii a všeobecné lékařství.

Kde se vlastně vzala ta myšlenka, ta touha vystudovat spolu se stomatologií i všeobecnou medicínu?

Asi se sluší připomenout, že tehdejší studium stomatologie bylo odlišné od současného studia zubního lékařství. Jako budoucí stomatologové jsme při studiu společného základu všeobecné medicíny získávali poměrně rozsáhlé vědomosti právě z nestomatologických disciplín. Já jsem se původně chtěla zabývat maxilofaciální chirurgií, kde se tehdy vyžadovalo obojí vzdělání. Tak tím to bylo dané.

Nakonec ale z chirurgie sešlo a já jsem po nabídce prof. MUDr. Martiny Kukletové, CSc., věnovat se na jejím oddělení postgraduálnímu studiu plánovala vykročit na dětskou stomatologii. Ale jen plánovala... Tehdejší přednosta Ústavu patologické fyziologie prof. MUDr. Jiří Vácha, DrSc., získal velký grant na výzkum genetické podstaty multifaktoriálních onemocnění. Proto mě oslovila prof. MUDr. Anna Vašků, CSc., spoluřešitelka tohoto výzkumu, s nabídkou začlenit se do řešitelského týmu. Nová cesta byla otevřena. Na preklinickém oboru patologická fyziologie jsem realizovala svoje Ph.D. studium, ale současně jsem dva až tři dny v týdnu pracovala u MUDr. Věry Maškové, CSc., která měla s primářem MUDr. Miroslavem Smékalem, CSc., z II. stomatologické kliniky LF MU společnou soukromou ordinaci, v níž jsem získávala potřebnou praxi zubního lékaře. A připravovala se k atestaci ze stomatologie i komorové zkoušce z praktického zubního lékařství.

V rámci Ph.D. studia na Ústavu patologické fyziologie jsem si mohla vybrat, zda se budu věnovat kožním komplikacím diabetu pod vedením profesora MUDr. Jiřího Záhejského, DrSc., nebo alergologické problematice, kterou tenkrát vedl prof. MUDr. Jindřich Lokaj, CSc. Mimochodem – tu dermatologii s diabetem si vybrala kolegyně prof. MUDr. Kateřina Kaňková, Ph.D., se kterou jsme teď obě proděkanky naší lékařské fakulty.

Zpočátku jsem se tedy zabývala studiem genetiky atopické predispozice k astmatu a dalším alergickým chorobám, později jsem začala na naší klinice spolupracovat s prof. MUDr. Antonínem Fassmannem, CSc. Tehdy se jako vedlejší téma mého výzkumu zrodilo bádání v oblasti genetiky u onemocnění parodontu. On dokončoval profesuru a já jsem si začala nabírat pacienty k tomuto tématu. Tak začala moje výzkumná kooperace mezi všeobecnou medicínou a stomatologií. Postupně se mi podařilo v rámci získaných grantů Grantové agentury ČR (GA ČR) a Interní grantové agentury (IGA), resp. Agentury pro zdravotnický výzkum Ministerstva zdravotnictví ČR (AZV MZ ČR) – a v neposlední řadě i díky projektu Stomatologického výzkumného centra (MŠMT) prof. MUDr. Jiřího Vaňka, CSc. – přidat problematiku genetických dispozic k zubnímu kazu, hypodoncii či recidivující aftózní stomatitidě, kterými se zabývám dodnes.

Kde lze spatřovat užitečnost propojení těch dvou oborů?

Patofyziologie představuje základ všech lékařských disciplín. Etiopatogeneze, příčiny a mechanismy vzniku a rozvoje chorob, na tom je založena celá medicína. Potom již jen jednotlivé obory přidávají diagnostiku a léčbu příslušných částí lidského těla.

Pobyt na preklinickém ústavu mi hodně pomohl především v rámci metodologie. Seznámila jsem se s metodami molekulární genetiky, začala se učit podstatu PCR testování, sekvenování a dalších analýz. Věci, které při tehdejším studiu medicíny byly spíše v pozadí a věnovali se jim specializovaní přírodovědci. Vlastně jsem se tak ponořila do základů teoretické medicíny, která se samozřejmě dá aplikovat na různé praktické problémy. Na tomto pracovišti jsem se také od doc. RNDr. Vladimíra Znojila, CSc., docela dobře naučila statistickým metodám a hodnocení získaných výsledků, což se mi dodnes velmi hodí.

Jak se vědec v takové záplavě oborů a témat vyrovnává s pochybnostmi?

Vědu bez pochybování si nedovedu představit. Zásadní věcí je, aby byl člověk pořád zvědavý. I když získám výsledky určitého experimentu, pořád si kladu další a další otázky: co dál, co bychom ještě mohli prozkoumat a kam směřovat v další části výzkumu, jak to všechno ověřit v praxi... Čas se nepočítá, žádné od – do. Ve dvě ráno dostanu výsledky, tak na to sednu a prostuduji a promyslím hned vše, co v daném okamžiku dokážu.

Je nezbytné zmínit, že i negativní data mají smysl, protože ukážou to místo, kam už není třeba dál chodit. Ostatně v nadsázce ráda říkám, že někdy se lépe publikují právě ta negativní data než ta pozitivní.

Jak získat lidi, mladé lékaře pro vědu?

Je to o povaze. Nedá se to moc vysvětlit, nebo na někoho tu touhu po vědecké práci přenést. Studovat zubní lékařství jdou nyní primárně lidé, kteří chtějí pracovat rukama. Teoretické základy nejsou ve středu jejich zájmu. Určitě je to také tím, že současná doba je nastavena na okamžitý a rychlý efekt. Než ale člověk něčeho dosáhne ve vědecké kariéře, tak to chvíli trvá a není to ve srovnání s privátní zubní praxí dostatečně lukrativní. V některých oborech všeobecné medicíny je k teoretickým základům onemocnění přece jenom blíž; ke studiu se hlásí mnohem víc různě zaměřených lidí, z nichž část si volí teorii a po absolutoriu se vědě věnují raději než práci s pacienty.

Domnívám se, že se mi podařilo ideálně skloubit oba obory, ve kterých jsem se dostala na profesní vrchol, a tak dosáhnout propojení mezi teorií a praxí. Zkoumat multifaktoriální choroby není z pohledu genetiky jednoduché. Na rozdíl od mendelistických nemocí, jako je např. cystická fibróza, kde je, zjednodušeně řečeno, jeden patologický gen. A ten, když je nějakým způsobem postižen, onemocnění se s velkou pravděpodobností vyvine.

Už v devadesátých letech minulého století se k testování dispozic k onemocnění parodontu začaly používat jednoduché genetické testy, které se však k predikci vzniku choroby neosvědčily právě proto, že tyto nemoci nejsou determinovány jedním genem. Jde o multifaktoriální komplexní choroby, u kterých genetická variabilita pouze ovlivňuje – tedy zvyšuje či snižuje – riziko rozvoje onemocnění, ale k vlastní manifestaci je nutná spoluúčast řady dalších, genetických i negenetických faktorů.

Ve všeobecném lékařství se již uplatňuje tzv. personalizovaná medicína, v jejímž rámci lze individuální genetické odlišnosti využít k lepší diagnostice, prevenci a léčbě nemocí. Praktickým výstupem jsou nové léčebné postupy zejména v onkologii, kdy se při volbě léčby zohledňují mutace v určitých genech a léčba nemocných se zdánlivě stejným onemocněním se tak často výrazně liší. Jiným příkladem může být odlišná účinnost určitého léku na základě jeho odlišné metabolizace v organismu. To znamená, že u někoho se při běžném dávkování projeví toxické účinky, protože metabolizuje danou látku pomaleji, u jiného je naopak v běžných dávkách léčivo neúčinné, protože se rychle odbourá a pacientovi je nutno na základě genetického profilu podávat dávku mnohem vyšší.

Ve stomatologii personalizovanou medicínu zatím dnes v této podobě uplatňovat neumíme. I přesto se nám s doc. RNDr. Bořilovou Linhartovou, Ph.D., MBA, podařilo zjistit, že u pacientů s aftózní stomatitidou, kteří mají genetický defekt v enzymu methylentetrahydrofolátreduktáze (MTHFR), který se podílí na přeměně kyseliny listové na aktivní folát, je lépe v rámci tzv. Škachovy kúry podávat přímo tento aktivní folát, protože jejich schopnost ji metabolizovat je díky mutaci v genu pro daný enzym snížena.

Jakýmsi způsobem se tedy naše genetické poznatky už projevují i v klinické praxi. Naopak v rámci výzkumu genetické podmíněnosti zubního kazu jsme sice zjistili, že některé geny mohou hrát v etiopatogenezi tohoto onemocnění určitou roli, ale jejich vliv zdaleka nedosahuje významnosti faktorů zevního prostředí. Takže když se pacienti vymlouvají, že rodiče měli zkažené zuby, a oni to po nich zdědili, tak je můžeme uklidnit: v podstatě nezdědili...

Kolik procent lidí bude mít problém, když oba rodiče mají zkažené zuby?

To se asi percentuálně zatím spolehlivě vyjádřit nedá. Spíš by se to dalo odhadnout u onemocnění parodontu. U parodontitidy se předpokládá, že genetická náchylnost je zhruba padesát na padesát. Z poloviny genetika, z poloviny faktory zevního prostředí. Takže když si pacienti budou správně čistit zuby a odstraňovat zubní plak, bude stav jejich parodontu i při nepříznivém genetickém profilu dobrý. Ale jak zdůrazňuji na přednáškách – existují jedinci, kteří mají plaku a zubního kamene plná ústa, a pokud ho odstraníme, parodontitidu nemají. A naopak jsou pacienti, kteří dodržují úplně všechno, a přesto u nich poškození parodontu progreduje. Dá se však říci, že většina pacientů se nachází v širokém spektru mezi těmito dvěma extrémy. Jinak a obecně řečeno – těch extrémů na jednu i druhou stranu je velmi málo...

Jak může věda v nejbližších letech pomoci stomatologii? Co je tam zajímavého či aktuálního pro současné bádání?

Prostoru je spousta. Chybí ale lidé. Badatelé, vědci. Vždycky i v tom nejprozkoumanějším tématu se dá najít něco, co je zajímavé – a dosud neprobádané... Co může být přínosem.

Za velice zajímavou považuji například souvislost mezi onemocněními dutiny ústní a systémovými chorobami. Stav parodontu může ovlivňovat kompenzaci diabetu. Když pacient není parodontologicky léčen, tak i jeho cukrovka je mnohem horší. A opačně – když pacient nebude mít léčený diabetes mellitus, bude obvykle rychleji progredovat jeho parodontitida. Reciproční vztah mezi oběma těmito chorobami je již dlouho známý.

V kardiologii a řadě dalších oborů se také začínají objevovat zajímavé souvislosti mezi celkovými chorobami a orálním zdravím. Určité bakterie subgingiválního plaku a jejich produkty mohou poškozovat cévní stěnu a přispívat k rozvoji aterosklerózy nebo mohou vést k citrulinaci proteinů, která se uplatňuje při poškození kloubů a jejich chrupavek u revmatoidní artritidy. Stav chrupu ovlivňuje také náchylnost k předčasným porodům a jejich komplikacím, včetně nízké porodní váhy u dětí.

Všechno jsou to však věci, kde prokázat kauzalitu vzájemných vztahů je nesmírně složité. Většina komplexních nemocí, kam patří i běžné nemoci dutiny ústní, se manifestuje ve středním či starším věku, kdy ani jednovaječná dvojčata nežijí ve stejných podmínkách, nestravují se stejným způsobem, nemají stejné hygienické návyky. Takže u těchto chorob rozlišit, co je důsledek genů – a co už je vliv vnějšího prostředí – představuje opravdu hodně složitý úkol...

Perspektiva vědeckého výzkumu ve stomatologii je podle mého názoru v současné době negativně ovlivňována zejména dvěma faktory, které je nutno co nejrychleji řešit – nedostatkem motivovaných lidí, kteří jsou ochotni se vědě upsat a věnovat se jí nejenom do doby získání Ph.D., kdy absolventi většinově z finančních důvodů odcházejí do privátní sféry a poté s vědeckou prací končí. Druhým zásadním problémem je nedostatečná podpora výzkumu orálního zdraví v rámci grantových schémat, kde se stomatologie/zubní lékařství, podobně jako i další tzv. malé obory bez vlastní komise, jen velmi obtížně prosazují v konkurenci onkologického, kardiologického nebo neurologického výzkumu.

17. 9. 2022

LKS 09/2022

Print: LKS. 2022; 32(9): S144 – S146

Autor:

Fotografie

  • Ladislav Šolc

Rubrika:

Téma: