Paní profesorko, jaká je podstata mentální anorexie a mentální bulimie z hlediska medicínského a z hlediska diagnózy?

Anorexie i bulimie jsou onemocnění širšího spektra poruch příjmu potravy, která mají biopsychosociální příčiny, od genetických faktorů přes (ne)schopnost zvládat adaptivně stres a negativní emoce, navazující na vlivy výchovy (vazby) ovlivňující stresovou osu a sociální vlivy (extrémní štíhlost, extrémní diety). Mechanismy podílející se na vzniku těchto poruch jsou například narušené vnímání odměny, kompulsivní chování. Jednotlivé patologické vzorce se mohou prolínat nebo na sebe navazovat podle průběhu onemocnění a jeho korelátů v konektivitě mozkových struktur.

Jaká je incidence tohoto onemocnění v české populaci, případně ve světovém měřítku?

Incidence z roku 2013 byla 13/100 000, prevalence 36/100 000 obyvatel, což jsou čísla i z jiných evropských zemí. Během jednoho desetiletí narostl například ve Finsku výskyt mentální anorexie v rizikové populaci adolescentů téměř dvojnásobně. Zároveň ale narůstají dlouhodobé chronifikující průběhy s vážným dopadem na kvalitu života i na mortalitu. Často skrytý, i když vážný dopad je popsán i u psychogenního přejídání a restriktivních poruch příjmu potravy u dětí.

Mentální anorexie a mentální bulimie se pro mnohé překvapivě týká i mužů. Jaký je poměr mezi pacienty ženami a muži, kteří trpí tímto onemocněním?

Traduje se poměr 9 : 1 u dospělých, u dětí větší poměr chlapců. Rozhodně ale vidíme nárůst hospitalizací mužů na našem specializovaném oddělení, stejně je tomu i v ambulanci.

Jaký je věkový průměr pacientů s mentální anorexií a mentální bulimií? Lze říct, že pro některou věkovou kategorii je toto onemocnění „typické“?

Nejčastější vznik mentální anorexie je kolem 12 – 13 let a u mentální bulimie 17 – 18 let. Poruchy příjmu potravy ale můžeme najít již v časnějším dětském věku, nebo naopak i v pokročilém věku. Žádná věková skupina tedy už není ušetřena.

V době pandemie COVID-19 se stále více hovoří o tom, že lidé kvůli „home office“ a omezení sportovních aktiv přibývají na váze. Za poslední rok prý průměrně každý Čech přibral 7 kg. Lze předpokládat, že v důsledku toho se zvýší i reálný výskyt poruch příjmu potravy?

Na jaře letošního roku vyšel článek, v němž se uvádí, že 31 % obyvatel České republiky ztloustlo a 13 % zhublo nebo hubne.

Zvýšil se tedy výrazně výskyt – jak výskyt psychogenního přejídání, tak anorexie s excesivním cvičením, běháním nebo cvičením doma, nebo také výskyt ortorexie (pozn. redakce: Jedná se o patologickou posedlost zdravou výživou a biologicky čistými potravinami, proto je ortorexie také řazena mezi poruchy příjmu potravy. V roce 1997 ji poprvé definoval americký lékař Steven Bratman a zároveň ji také popsal Healthfood Junkies ve své knize „Fanatici zdravé výživy“). Zvýšený výskyt poruch příjmu potravy je v současnosti nejčastěji způsoben vlivem času stráveného na pro-anorektických sociálních sítích, stresu, izolace, nudy, větší pozornosti věnované jídlu a zároveň obavám z nárůstu hmotnosti.

Zubní lékař může být vůbec první, kdo si všimne problémů pacienta, například kvůli změnám na sliznici dutiny ústní, erozi zubů po častém zvracení apod. Může pojmout podezření ještě dříve, než si třeba dívka nebo chlapec sám uvědomí a přizná, že nějaký problém má, a než si toho všimne i jeho blízké okolí? Pokud vím, tito pacienti jsou mistři v zatajování a lhaní...

Ano, podle našich zkušeností si zubní lékaři v posledních letech více všímají těchto změn a dokonce jsou někdy těmi, kteří dokážou motivovat pacientku nebo pacienta k léčbě, což je velmi zásadní pro další časnou léčbu a prognózu.

Jaké jsou varovné signály, které by zubní lékař nebo praktický lékař neměl přehlédnout?

Stomatolog vidí důsledky malnutrice a zvracení na zubech a dutině ústní, zatímco praktický lékař vidí kolísání váhy, zaujetí dietami, posedlost zdravou výživou, postupné zhoršení somatického stavu (hormonální změny, amenoreu, hypotyreózu), bolesti žaludku. A zvláště při zneužívání laxativ, diuretik, poškození GIT apod. Záleží na věku postižených a délce trvání obtíží. Pacienti velmi často poruchu popírají, ale se somatickými obtížemi docházejí až 1,6x častěji do ordinací praktického lékaře ve srovnání s kontrolami.

Když stomatolog nebo jiný lékař pojme podezření, jak by měl postupovat? Je to velmi citlivá psychologická záležitost... Jak vhodně s takovým pacientem promluvit? Pacient jistě začne svůj problém negovat – jak pak postupovat v komunikaci? Co pacientovi doporučit a kam ho dále nasměrovat k odborné péči?

Záleží na tom, kolik je pacientovi/pacientce let, jak závažné má potíže, ale také jaké má zázemí, podporu a jak ho potíže ohrožují na zdraví (např. sebepoškozování, sebevražedné myšlenky). Lékař může pacienta edukovat, sdělit mu své podezření na poruchu příjmu potravy a doporučit mu odbornou psychiatrickou péči. Záleží na kvalitě vztahu s pacientem. Může mu doporučit odborné stránky, například na www.healthyandfree.cz, nebo další online manuály, které pacient/pacientka může při svém strachu ze stigmatizace nebo výrazném studu zhlédnout anonymně a pak pokračovat dle doporučení.

Motivovat pacienty k léčbě není jednoduché, velký tlak je může spíše zatlačit do odporu. Je dobré, když je možnost spolupráce s rodinou, nutričním terapeutem, psychologem, kteří mají v tomto oboru zkušenosti. Naším úkolem je zlepšit vzdělávání a umožnit spolupráci multidisciplinárním týmům.

Prof. MUDr. Hana Papežová, CSc.

Po promoci na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v roce 1978 působila ve Výzkumném ústavu psychiatrickém (poté Psychiatrickém centru Praha, nyní Národní ústav duševního zdraví). Od roku 1986 pracuje na Psychiatrické klinice 1. LF UK a VFN Praha. V letech 1993 – 1995 působila jako odborná pracovnice v Nathan S. Kline Institute, New York University, USA. V roce 2003 se stala docentkou a v roce 2008 profesorkou psychiatrie. V současnosti vede Centrum pro poruchy příjmu potravy 1. LF UK a VFN Praha. Zabývá se klinickou prací, výukou studentů medicíny a nutričních specialistů a výzkumem biologických i genetických faktorů, kognitivních funkcí u poruch příjmu potravy. Je hlavní autorkou knihy o poruchách příjmu potravy, manuálů pro pacientky a jejich rodinné příslušníky. Založila Sekci pro poruchy příjmu potravy České psychiatrické společnosti a v roce 1992 Svépomocnou asociaci pro pacienty a jejich příbuzné, nyní E-clinic – Institut pro studium, prevenci a léčbu poruch příjmu potravy a komorbidních poruch, z. ú. Reprezentuje i v odborných organizacích v zahraničí (např. PCAC v Academy for Eating Disorders).

Na webu LKS www.lks-casopis.cz najdete oba články – kazuistiky z LKS č. 5/2012, o nichž se zmiňujeme v úvodu tohoto rozhovoru.