Jak našel budoucí přednosta kliniky svoji cestu k maxilofaciální chirurgii?

Zásadním způsobem mě ovlivnila knížka Ortognátní chirurgie, monografie o chirurgické léčbě čelistních a obličejových anomálií, kterou napsal a vydal v r. 1981 prof. MUDr. Josef Kufner, DrSc., společně s prof. MUDr. Františkem Urbanem, DrSc. Publikace mě nadchla tak, že jsem tomuto oboru už zůstal navždycky věrný.

Po nástupu na II. stomatologickou kliniku mě ovlivnil pan asistent MUDr. Petr Rambousek, přímý žák prof. Kufnera. A samozřejmě doc. MUDr. Jiří Kozák, CSc., kterého můžeme označit za jednoho z významných průkopníků rekonstrukční chirurgie v oblasti hlavy a krku u nás. Po spojení klinik mě pak značně ovlivnil prof. MUDr. Jiří Mazánek, DrSc., hlavně svým lidským přístupem k pacientům.

V předatestačním období, když jsem pobýval v zahraničí, se mými mentory stali prof. Hermann Zeiler v Curychu a poté ve Velké Británii prof. Piet Haers a Dr. Paul Johnson.

Jaký je dnes charakteristický program práce na vaší pražské klinice? Na co se soustředíte, čím se především zabýváte?

Naše chirurgické pracoviště má čtyři stěžejní podobory, kterým se věnujeme na republikové úrovni.

Onkologický program stojí na prvním místě, ten jsme převzali plně rozjetý a velmi funkční od mého předchůdce prof. MUDr. Jiřího Mazánka, DrSc. Dále ho rozvíjíme o rekonstrukce ponádorových defektů, což samozřejmě souvisí se zaváděním mikrochirurgických technik.

Druhým naším oborem je ortognátní chirurgie, konkrétně úprava vrozených vad skusu a obličeje.

Třetí obor, kde si myslím, že jsme na špičce, je diagnostika a léčba onemocnění a poruch temporomandibulárního kloubu.

Zásadně stěžejní je také problematika zánětlivých onemocnění a nekróz čelistí, a to jak zánětlivého, tak postradiačního původu.

A kam byste se v tomto směru chtěli dostat dál?

Ve všech jmenovaných oborech postupujeme tak, že naše léčba je přísně individualizovaná. Znamená to, že zřejmě dospějeme ke stavu, kdy budeme mít centrum individualizované péče ve stomatochirurgii, což mimo jiné souvisí s digitálním plánováním ortognátních, rekonstrukčních i kloubních operací, nebo individualizovanou chemoterapií.

V těchto souvislostech mě velmi trápí, že po úmrtí doc. Kozáka skončil vysoce specializovaný obor, který se nazývá kraniofaciální chirurgie. Zahrnuje, jak víme, vrozené vady nejen obličeje, ale i celé lebky, a předpokládá úzkou spolupráci s neurochirurgy. Vnímám to jako velký dluh, který má k pacientům současná maxilofaciální chirurgie. Vždyť i naše evropská asociace se nazývá European Association for Cranio Maxillo Facial Surgery. Podobné centrum tedy v České republice chybí. Ovšem standardem pro jeho vybudování je spád minimálně 15 milionů obyvatel. To tedy znamená, že by zřejmě muselo jít o česko-slovenskou kooperaci. Projekt tak představuje organizačně a ekonomicky velmi komplikovanou záležitost. Pro zajímavost – nejbližší podobné centrum najdeme v Mnichově. K takovému pojetí našeho oboru bych tedy rád směřoval.

Jaká by měla být kvalifikace budoucích zubních lékařů?

Pokud bych se jako přednosta stomatologické kliniky měl zmínit o vzdělávání stomatologů obecně – na základě právní úpravy, která vznikla při přístupových rozhovorech do EU – tak absolventi stomatologických klinik mají vlastně jedno zásadní specifikum proti absolventům všeobecného lékařství: Musíme je připravit tak dobře a prakticky, aby den po absolvování státní zkoušky byli schopni si otevřít privátní praxi a pracovat bez dozoru. Naopak všeobecní lékaři svou specializaci získávají postupně v postgraduálním vzdělávání.

Tahle situace se těžko ovlivňuje. Osobně si myslím, že je vidět jakási diferenciace stomatologických klinik napříč republikou. My jsme zubní lékařství na 1. LF UK nově akreditovali před pěti lety a kladli jsme velký důraz na všeobecně medicínské předměty. Ovšem nerad bych, aby to vyznělo, že naši absolventi neumí zuby. Nicméně první tři roky studia mají shodné se všeobecnými lékaři.

Medicína se dnes bouřlivě vyvíjí, mění se její kvalita. Pacienti přežívají s různými nemocemi mnohem déle než dřív a stomatologie, tedy zubní péče, se tomu musí přizpůsobit. Jako zubní lékař musím vidět kontext a hlavně získat jistotu, že mohu svého pacienta bez rizika ošetřit.

Co se týká výuky zubního lékařství jako takového, klademe obrovský důraz na praktické dovednosti. Studenti od druhé poloviny čtvrtého ročníku a celý pátý ročník tráví svůj čas od pondělí do pátku ve výukových sálech. Je tam šestadvacet křesel a vždy dvojice studentů má přiděleno jedno křeslo, kde střídavě pracují jako lékař a sestra. Pacient je nejprve vyšetřen, následuje plán léčby a potom konzervační, protetické, parodontologické a chirurgické ošetření. Prakticky to, co budou tito studenti dennodenně řešit v ordinaci.

Představuje to rozdíl od staršího způsobu výuky, kdy je například rozepsaná výuka na konzervačním oddělení a vše se odehrává jen tam. Dnes nabízíme studentům komplexní přehled – včetně sesterských dovedností a návyků vzájemné komunikace.

V tomto systému ovšem můžeme studenty naučit jen základům jinak rychle se rozvíjejícího zubního lékařství. Studium se musí stihnout v pěti letech, což je asi pět tisíc výukových hodin. A protože víme, že právě za těch pět let se množství vědeckých informací v oboru zdvojnásobuje, tak my musíme velmi dobře vybírat, co mladé lidi, budoucí kolegy, naučíme. Další specializace například v oblasti estetické stomatologie patří do postgraduálního a celoživotního vzdělávání.

Těší mě, že naši absolventi mají dobrý zvuk, že si dokážou poradit v praxi – včetně toho, že například zvládají vést odbornou dokumentaci apod.

Co vás těší na vaší práci chirurga?

Neustálý pokrok. Svoje první ortognátní pacienty jsem plánoval na základě dvourozměrného rentgenového snímku. Pomocí projekce na pauzovacím papíru. Dnes plánujeme plně digitálně, chirurgické šablony tiskneme na 3D tiskárnách. Ortognátní chirurgie se nedá dělat bez úzké spolupráce s ortodoncií. Vidíme, že např. alignery významně mění systém péče, kdy už je terapie navrhována umělou inteligencí. Jistě zůstává otázka, zda je to dobře nebo špatně – ale to na věci mnoho nezmění.

Předpokládám, že v rámci nových akreditací se za pět let budeme zabývat předmětem využití robototechniky a počítačů v zubní péči. Praktické aplikace již dnes existují v USA a Číně – schválené použití robota, který asistuje při zavádění zubních implantátů. Plán zpracuje lékař, ale vlastní provedení pomocí stereotaktické kontroly provádí robot. Jsou to jednoduché výkony, které se reálně provádějí. To není budoucnost – to už je přítomnost. Jakkoliv je třeba dořešit například otázky právní a etické.

Výuku budeme ovšem muset zaměřit více preventivně. Problémem je, že celý systém plateb zdravotních pojišťoven je nastaven defenzivně, že řeší až vzniklé zdravotní problémy. Nastavit ho preventivně by znamenalo, že tyto problémy nemusí vůbec vzniknout.

To souvisí i s nastavením pojišťovnického plánu. Ten není koncipován tak, aby byl nastaven na prevenci. Což samozřejmě lékaři reflektují – mají tedy svoje praxe a činnost nastaveny na odstraňování problémů. Znají počet korunek či výplní, jaký musí zhotovit, aby zaplatili provoz ordinace a vytvořili přiměřený zisk. A musí se starat o to, kolik mají od pojišťoven a od pacientů vybrat, aby ekonomicky fungovali. Bohužel je to politický problém. U nás nelze říct pacientům: Ne, ne, my vám nezaplatíme výplně. My vám zaplatíme dokonalý preventivní program a potom to už bude na vás.

V naší populaci, kde polovina obyvatel kouří, skoro polovina má nadváhu, kde chybí výchova ke zdravému životnímu stylu a výživě – a když existuje, často bývá dokonce i terčem posměchu – tak v takových podmínkách, v takové zemi je preventivní pojetí zubní péče velmi těžce prosaditelné. To ale neznamená, že by akademici měli rezignovat na otvírání tohoto tématu. Je třeba to stále více a pořád dokola zdůrazňovat.

Jak jste budovali na vaší klinice fungující tým odborníků?

Je velmi těžké sehnat lidi pro výuku na vysoké škole, protože, s výjimkou USA, se všude jinde ve světě v akademické sféře platí méně než ve sféře soukromé. Ekonomické tlaky jsou obrovské. My zde máme vedle klíčových zaměstnanců řadu externistů, kteří pracují na výukových sálech a přinášejí studentům tolik potřebný vhled praktika z terénu. Sami si tam taky trochu čistí hlavu, protože být pořád ve své ordinaci, s jednou, dvěma sestrami, je velmi nebezpečné z hlediska syndromu vyhoření. Těmto kolegům děkuji. Jednou nebo i víckrát týdně opustí svou praxi, přijdou k nám na univerzitu a věnují čas mladé generaci, nehledíce na svou potenciální ekonomickou ztrátu.

Každému také říkám, že přednosta stomatologické kliniky se sice těší jisté vážnosti, ale ze svého pohledu vnímám tuto funkci především jako servis, službu klinice a budoucím generacím zubních lékařů. Naše klinika je v oboru nejstarší. Nacházíme se ve sto prvním roce její existence. Přede mnou tady působila řada vynikajících osobností, takže já vlastně s pokorou beru svoje působení jako jakési překlenutí, abych ji posunul trošku dál k nějakým dalším lidem, lékařům, odborníkům. Naštěstí tu vyrůstají mladí kolegové, kteří už směřují k habilitaci, což je velká naděje do budoucna.

Pracovní vztahy jsou velmi delikátní záležitost. Jsme multioborové pracoviště, snažím se tedy do toho přirozeného chodu zasahovat jen výjimečně. Neustále se proto snažíme podchycovat nadějné mladé lékaře, včetně těch ze soukromého sektoru, kteří mají chuť vědecky a pedagogicky pracovat a jsou ochotni podstoupit i tu jistou finanční oběť.

Uvažujete také někdy o budoucnosti kliniky, o svém nástupci?

Myslím na to pořád. Nesnažit se vychovat si svého nástupce je jedno z největších manažerských selhání, kterého se člověk v řídicí funkci může dopustit. Rád se obklopuji lidmi, kteří jsou chytřejší než já, protože to posunuje nejen mě, ale především činnost fakulty a kliniky. Dává to naší práci smysl a směr. Letos budeme mít jednoho docenta, příští rok dva, pak dalšího, takže to jsou plány, které jsou opravdu reálné. Čtyři noví docenti budou pak dál rozvíjet svoje vědecké týmy – a ta jejich práce je zajímá. Vnímám to jako svůj hlavní úkol a povinnost – někomu schopnému svoji funkci předat. Chtěl bych po sobě zanechat naši kliniku jako prosperující a personálně dobře zajištěnou.