František Stanislav Kostečka se narodil 13. listopadu 1893 v obci Majdalena, jihovýchodně od Třeboně. (Tento název obce se převážně objevuje už v matričních knihách vedených od roku 1857. Předtím obec nesla německý název Sankt Maria Magdalena, následně počeštěný jako Svatá Máří Magdalena, posléze zkracovaný na Svatá Majdaléna či Magdaléna. Ten se postupně nejspíš v průběhu první poloviny 19. století prosadil do aktuální verze dnešního názvu obce, tedy Majdalena.) Gymnázium absolvoval v Třeboni, zapsal se na lékařskou fakultu v Praze a promoval v roce 1920. Svou profesní kariéru začíná jako demonstrátor u věhlasného profesora Eduarda Nessela a své popromoční vzdělání rozšiřuje i na zahraničních pracovištích. Navštívil například Curych, Ženevu, Berlín a Vratislav. Chirurgickou erudici získal na klinice profesora Stanislava Kostlivého a otorinolaryngologické klinice profesora Otakara Kutvirta.

Po návratu do Prahy je v roce 1922 jmenován vedoucím chirurgického oddělení Zubní kliniky, kterou v té době vede profesor Jan Jesenský. V roce 1924 podnikl studijní cestu do Spojených států, kde se v New Yorku, Filadelfii a Chicagu seznámil s chirurgickou léčbou rozštěpů rtu a patra. Při návratu do vlasti navštívil ještě v Paříži L'Institut de Stomatologie a v Londýně College of Dental Surgery.

Po návratu na kliniku se na výzvu profesora Jana Jesenského věnuje otázkám mikrobiální flóry. Tak vznikají jeho publikace Vývoj normální mikrobiální flóry dutiny ústní (1923), Vliv chrupu na normální mikrobiální flóru dutiny ústní (1924) a Aetiologie zubního kazu po stránce bakteriologické (1928). Ukazuje, že v ústní dutině novorozence se aerobní mikroflóra objevuje hned v prvních hodinách po narození a výskyt mikrobů je vázán na dentici. K mikrobům aerobním se po prořezání zubů připojují i mikroby anaerobní. Po úplné ztrátě zubů je flóra výhradně aerobní, u nositelů snímatelných náhrad lze nalézt i flóru anaerobní, není-li dostatečně udržována ústní hygiena a povrch protézy není čištěn. Kostečka uznává význam acidobakterií pro vznik zubního kazu, předpokládá však, že existuje vnitřní obranyschopnost zubu proti zevním vlivům. Efektivita této obranyschopnosti kolísá podle ne zcela známých okolností, pokles připisuje i nedostatečnému přívodu kalcia. Odmítal pokusy in vitro na extrahovaných zubech, ty podle něj představují neživou tkáň postrádající nejzákladnější složky procesů probíhajících výhradně v živé tkáni. Zná Millerovu chemicko-parazitární teorii zubního kazu, není si však jist, zda acidobakterie lze považovat za výhradní původce zubního kazu. Správně ovšem připomíná, že retinovaný zub, který není v kontaktu s ústní dutinou, a tedy se slinou obsahující mikroby, se nikdy nekazí. V dalším výzkumu se zabýval transplantacemi zubních zárodků, u nichž prokazoval vysoké vývojové schopnosti.

Dominantní je Kostečkův zájem o maxilofaciální chirurgii. Publikuje práce týkající se čelistních anomálií, a to chirurgické léčby II. třídy dle Anglea, a poté především terapie progenie, tedy anomálie okluze III. Angleovy třídy. Vypracuje metodu, která umožňuje přetnutí vzestupné větve dolní čelisti nad foramen mandibulae bez kožního řezu zavedením tzv. Gigliho pilky pouze vpichem za hranou čelisti. Tato jeho prioritní metoda vyvolá ohlas v zahraničí a sledovat operujícího Kostečku přijíždějí odborníci z několika zemí Evropy. Kostečka se v roce 1926 stává docentem a v roce 1934 mimořádným profesorem.

Dne 31. ledna 1939 odchází profesor Jan Jesenský na odpočinek a vedení kliniky se ujímá jeho dosavadní zástupce František Kostečka. Osudný 15. březen 1939 zasáhl do života kliniky stejně tak jako do života celého státu. Následuje 17. listopad, po němž jsou okupanty uzavřeny veškeré vysoké školy. Z kliniky se stává pouhé zubní oddělení, ze Všeobecné nemocnice pouhá Zemská nemocnice. Okupační úřady mění řadu klinik na vojenské lazarety. Budovu ve Viničné ulici, kde klinika sídlila, přebírá neurologie. Ta musela opustit své místo v Divizní nemocnici na Karlově náměstí, kterou obsadil německý vojenský lazaret. V následujících válečných letech jsou jednotlivá oddělení zubní kliniky nucena postupně měnit svá působiště, až skončí společně v pražské Budči, ve zrušené dívčí koleji.

V prvních dnech květnového Pražského povstání v roce 1945 přebírají čeští profesoři německé kliniky. František Kostečka obsazuje se svým šoférem budovu v Kateřinské ulici č. 32, ve které zřídili okupanti čelistní stanici pro léčení raněných příslušníků Zbraní SS. Kostečka se svým šoférem odvážně vstoupili do budovy a hospitalizované Němce odzbrojili. Po znovuotevření vysokých škol v budově našla své místo i zubní klinika, která na této adrese sídlí dodnes.

Kostečka již před válkou doporučoval, aby byl Státní ústav pro zubní lékařství přetvořen ve II. zubní kliniku – stejně jako již existovala II. chirurgická a II. interní klinika. Zákon č. 303 Sb. ze 14. dubna 1920 totiž postgraduální výchovu zubních lékařů ukládal jen Státnímu ústavu pro zubní lékařství, avšak po roce 1934 zákon č. 171 Sb. dával právo postgraduální výuky také všem zubním klinikám.

Kostečka byl ve školním roce 1949/1950 děkanem I. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a podílel se na založení stomatologického směru fakulty. Tím měl být řešen nedostatek zubních lékařů po 2. světové válce. Tato forma studia na lékařských fakultách existuje dodnes.

František Kostečka uveřejnil 84 publikací v českém i zahraničním tisku. Pro studenty napsal tři učebnice: Nauka o vytahování zubů (s Janem Jesenským, 1930), Cysty v dutině ústní a čelistech (s Karlem Měšťanem, 1932), a konečně samostatně knihu Nauka o nemocech zubních a ústních (1941). Jeho životní jubilea vedle Československé stomatologie připomněly i další časopisy, například Časopis lékařů českých, Rozhledy v chirurgii, Věstník českých lékařů. To dokládá, že byl všeobecně uznávanou osobností.

Kostečka se aktivně účastnil spolkového života, kde hájil stavovské zájmy zubních lékařů. Tak vystoupil i v kritice Ministerstva zdravotnictví, jež v roce 1934 připravovalo nový zákon, který navrhoval značné rozšíření náplně práce zubních techniků. Těm zákon v roce 1920 dovolil provádět některé výkony v ústech pacientů, které byly nutné pro laboratorní výrobu zubních náhrad, zejména extrakce zubů. Zubní technici však požadovali právo provádět i výkony další, což zubní lékaři rozhodně odmítali. Citujeme doslova několik odstavců Kostečkova projevu, jak je nalézáme na stránkách Věstníku českých lékařů z roku 1934:

„Boj mezi zubními techniky a lékaři byl veden po desetiletí již v bývalé říši Rakousko-Uherské. Po dosažení naší samostatnosti organizovali se zubní technici ve stranách socialistických a tyto strany ve snaze vymoci svým příslušníkům určité výhody snažili se prosadit jejich požadavky. Zákonem 303/20 byla přiznána zubním technikům téměř veškerá práva jako zubním lékařům. Prováděcím nařízením k tomuto zákonu vypočítávají se zákroky, které smí provést – je zde uvedeno plombování zubů, ošetření kořenových kanálků, zákroky ortodontické, extrakce zubů i lokální anestezie. Ministerstvo zdravotnictví a obchodu snažilo se tedy povolit zubním technikům vše, o co žádali.

V době, kdy každý domovník, který obstarává ústřední topení, musí míti zkoušku, kdy každý kinooperatér na vesnici je zkoušený, povoluje se používání rentgenu, jehož obsluha a užití potřebuje odborné znalosti, lidem, kteří z tohoto oboru nebyli zkoušeni. Zákon z roku 1920 předpisuje též zkoušky, ale při těchto zkouškách většina zubních techniků propadala. Postižení si tedy vymohli vlivem svých politických stran na ministerstvu, aby zkouška byla pouze formalitou. Podle zákona rovnosti a demokracie měly by také tyto strany vymoci, aby se i na lékařské fakultě zkoušelo formálně.

Zubní technici byli se zákonem roku 1920 původně spokojeni, ale přišli nyní s novými požadavky: narkózy diatermie, předepisování léků, resekce kořenových hrotů, gingivektomie, rentgen a další. Po dlouhém utajovaném jednání bez lékařů byla připravena osnova, která měla být v několika dnech ještě před vánočními svátky v parlamentě odhlasována a která dalekosáhle rozšiřovala pravomoci zubních techniků. Fakultní schůze na všech lékařských fakultách, lékařské spolky a komory jakož i zdravotní rada vypracovali odůvodněné protesty proti této novele. S profesorem Jesenským snesli jsme průkazný materiál o zkušenostech s tímto zákonem a o těžkých ublíženích na těle, jež tento zákon způsobil. Jen namátkou zmiňuji případ, kdy zubní technik léčil gangrenózní zub dítěte, přestože se objevovaly příznaky těžkého zánětu ozubice a přesto, že dítě dostávalo horečky 40 stupňů, léčil zub dále, až dítě zemřelo.“

Toto vyhrocení sporu mezi zubními lékaři a zubními techniky se objevovalo vždy při projednávání a přípravě nových zdravotnických zákonů. Změnu přineslo zavedení nové kategorie pracovníků v zubním lékařství – dentista. Tento název byl ve třicátých letech minulého století přiznán zubním technikům, kteří již měli povolení provádět práce v ústech a úspěšně vykonali zkoušku před komisí. Tou prokázali své znalosti, aby směli provádět ošetření v rozsahu, který jim zákon povolil. Poslední zkoušky pro získání aprobace pro výkon povolání dentisty se konaly v červnu 1967. Další dentisté však povolováni nebyli, takže tato kategorie postupně vymizela. Po válce zubní lékaři a dentisté pracovali vedle sebe v tehdejších Ústavech národního zdraví. Po desetiletích se hroty sporu otupily, a když v roce 1953 vyšlo první číslo časopisu Praktické zubní lékařství, čteme, že v jeho redakční radě jsou jak zubní lékaři, tak dentisté.

František Kostečka měl po celý život vřelý a hluboký vztah ke svému rodišti. Jeho rodáci znali mladého Františka i jako člena studentské kapely, kde hrál na křídlovku, vystupoval v ochotnickém divadle a byl aktivním sportovcem. Jako univerzitní profesor podporoval obec Majdalenu v zavedení elektrifikace, ve zřízení železniční zastávky ve středu obce, v plánech na regulaci řeky Lužnice. Po odchodu z fakulty na odpočinek měl v úmyslu vybudovat v obci malé sanatorium, ve kterém by sám působil.

Na Kostečkův charakter a jeho vliv na spolupracovníky vzpomíná profesor Ferdinand Škaloud, který i když se s Kostečkou ve všem neshodl a z kliniky odešel, v nekrologu se vyjadřuje velkoryse: „Nenechal nás asistenty ani chvilku v klidu. Věděl, že klid je brzdou pokroku, a svou horlivou prací byl nám vždy příkladem. Pacientům se věnoval s láskou a nejvyšší oddaností, byl vždy připraven a hotov pomoci v kterémkoliv čase. Profesor Kostečka vyrostl v silnou a nesmlouvavou osobnost. Měl odpůrce, vlastně měl tvrdé spolubojovníky. Vždy však chtěl stát výš, a neúnavně pracoval.“

Profesor František Neuwirt, přednosta II. stomatologické kliniky, v nekrologu píše: „Kostečka byl vpravdě silná osobnost. Byl znamenitým lékařem s procítěným vztahem k trpícímu člověku. Byl úspěšným vědeckým pracovníkem s neúmornou pílí a bohatou invencí. Byl výborným učitelem, který dovedl vštěpovat nejen vědomosti, ale i kladný postoj k práci. Měl velké organizační schopnosti, které projevil nejen při budování kliniky a budování svého oboru, ale i jako děkan a proděkan fakulty. Postavil si velké úkoly a šel za nimi s houževnatou energií, kdy nešetřil svých sil a svého zdraví, a to snad byla jedna z hlavních příčin, že nás opustil tak náhle a předčasně.“

Profesor František Kostečka totiž nečekaně zemřel ráno 16. ledna 1951.

Fotogalerie