O produktivitě práce v zahraničí

Ve Spojených státech amerických už od padesátých let 20. století dramaticky rostla produktivita práce v zubním lékařství. Mělo a má to dva základní důvody. Prvním je specializace. Každý dělá do omrzení pár výkonů a má méně komplikací, nepotřebuje tak široké investice a jde mu práce rychle od ruky. Podstatnější racionalizace ale vzniká díky dentálnímu týmu. Kdysi to vše začalo spoluprací lékaře a „sestry“, přičemž tito dva nejenomže léčili, ale i úřadovali, uklízeli a třeba i celý den zvedali telefony či přijímali balíčky dodávek. Nyní, po osmdesáti letech, na jednoho zubního lékaře je pět, šest, ale v některých praxích třeba i osm spolupracovníků. Je to kombinace asistentek, kterým my historicky říkáme „zubní sestry“, dentálních hygienistek, zubních techniků pracujících v ordinacích. Ale také recepčních či lidí, kteří vysvětlují léčebné plány a získávají informované souhlasy. A jsou to i administrátoři komunikující s úřady a s pojišťovnami a v neposlední řadě management, který se stará, aby vše běželo. Krom toho účetní, na plný či zkrácený úvazek pracovník IT, uklízečka a opravář. Někde si ještě sami shánějí po světě levný materiál a třeba si i sami perou textil, aby ušetřili za prádelny. A to teprve do ordinací vtrhává AI – umělá inteligence, která bude schopna ledacos vyřídit sama.

Cílem prostě je, aby lékař všechny minuty, které je schopen a ochoten věnovat práci zubního lékaře, nedělal nic jiného než to nejkvalifikovanější, co naprosto nezbytně musí dělat osobně. Tedy pouze medicínu. Ale i z medicíny jenom opravdu to, v čem je jedinečný a nenahraditelný ať už jinými lékaři, anebo jiným zdravotnickým personálem.

Vývoj v České republice

Na území současné České republiky se situace začala v tomto směru vyvíjet koncem socialismu, kdy byla stavěna velká řada moderních poliklinik, které už měly jistý nádech zvýšené efektivity. Sám jsem s velkým úspěchem v devadesátých letech objížděl po světě s plány jedné pražské polikliniky, kde na jednom patře byla řada prakticky zaměřených lékařů i specialistů včetně laboratoře a zázemí. Práce byla velmi efektivně organizována. Ale stále tam byl ještě veliký, veliký nedostatek pracovních sil. Lékaři sice navzájem kooperovali, ale každý měl tu „svoji sestru“, v zádech sice management a techniky polikliniky, ale nic jiného. Jenže mělo být hůř.

Privatizací valné části praxí se situace primárně zhoršila. Řada velkých poliklinik se rozpadla na pět, sedm samostatných praxí, které spolu často vůbec nespolupracovaly, a náklady stomatologických praxí v České republice na ošetření jednoho pacienta začaly stoupat, a to raketově. Jednak jsme postupně chtěli mít stejné vybavení a stejné možnosti jako naši kolegové na Západě.

Ze své vlastní zkušenosti musím říci, že možná dnes už to vybavení v České republice je v průměru často lepší než v USA. Za „velkou louží“ je stomatologie více racionálním businessem, v Česku si lékař rád vybavením ordinace, podobně jako Němec, „udělá radost“. A dalším důvodem je, že máme poměrně velkou část pacientů, kteří si platí ošetření ze své vlastní kapsy a nemusíme brát ohled tolik, jako třeba v Německu, na kalkulace zdravotních pojišťoven. V USA spolu zase praxe docela brutálně soutěží cenou a musíte mít velmi výjimečnou pověst, aby pacient u vás neporovnával ceny s konkurencí. Češi se teprve učí stomatologické služby nakupovat a při „nedostatku stomatologů“ si všude možně stěžují, ale nakonec prostě zaplatí požadované peníze, místo aby se někde jinde dobrali nižší ceny. Nemáme konzultační firmy nebo skutečné zdravotní pojišťovny, které by pacientovi poradily, kde je dobrý poměr cena/výkon a i dostatečná kapacita. To ale nebude trvat věčně.

Co nás nutí ke změně

I kdyby ale někdo měl pocit, že vydělává dost a nechtěl si racionalizovat praxi, ke změně nás nutí skutečný nedostatek „sester“, který je daný až nekalou konkurencí státních a krajských zařízení. Ta obvykle na investice berou peníze z dotací a mohou si dovolit (pro USA nepochopitelné) přeplácet některé profese privátnímu sektoru s tím, že odborový předpis Příloha číslo 2 na některých odděleních (všeobecná medicína) předepisuje až neskutečný počet pracovníků. Nalákat pak za vyšší plat asistentku do praxe, „kde se nezastaví“, nejde ufinancovat. Někdo mávne nad nespravedlností rukou a naopak stát „obere tím“, že vyplácí část platu podle zákona a část „na ruku“. Ale je potřeba najít systémové a legální řešení.

Představenstvo ČSK zahájilo akci, ke které se postupně přidávají i ostatní organizace z Koalice soukromých lékařů. Chceme stanovit novou definici dentálního týmu (potažmo i medicínského týmu v České republice) tak, abychom měli co nejvíc pomocníků v našich praxích s nejrůznějšími kompetencemi a nemusely by to být pro nás často překvalifikované zdravotní sestry s vysokoškolským diplomem. Jde také o to, aby zubní lékař zůstal v čele velkého dentálního týmu a nestal se, jak se stalo do jisté míry kolegům lékárníkům, zaměstnancem ve velké firmě. Sdružené praxe mají velkou ekonomickou výhodu. Jenže: buď se je naučíme organizovat sami, nebo nám to zorganizuje vlastník – nelékař.

Nedostatek pracovníků v dentálním týmu řešíme i na úrovni světové stomatologické organizace FDI. Sám jsem byl před mnoha lety překvapen ve Velké Británii, jak málo mají kvalifikovaných zdravotních sester. Oni ale prostě už tehdy nedokázali konkurovat nabídkám nemocnic ze všeobecné medicíny, která mnohem víc uplatní řadu schopností, jež zdravotní sestry mají (aplikace infuzí, odběry krve, odběry nejrůznějšího biologického materiálu...). Šokovalo mě, že v Británii tehdy byla průměrná „životnost“ asistentky ve stomatologii pět let, což vyžadovalo neustálé vyhledávání a zaškolování dalších a dalších lidí. Typická asistentka byla mladá žena před narozením prvního dítěte s tím, že pak už se do stomatologie nevrátila.

Cesta k řešení: Nový koncept dentálního týmu

To vše jsou důvody, proč jsme začali nejenom v rámci České stomatologické komory přemýšlet, jak navýšit kompetence jednotlivých členů dentálního týmu. U plně kvalifikovaných sester přidat některé kompetence, které dosud patřily jen lékařům. Už nyní startuje kurz pro sestry k možnosti zhotovování rentgenových snímků. Máme ale připravenu celou mapu aktivit, které bychom mohli přidat k tomu, co dělají nyní nejenom zdravotní sestry, ale i zubní technici (legalizace práce v dutině ústní pod přímým dohledem zubního lékaře v ordinaci). Jde rovněž o větší kompetence pro dentální hygienistky (opět pod přímým dohledem zubního lékaře v ordinaci)

V neposlední řadě nám jde také o získávání nových pracovních sil. Hlavně vyhledání dospělých lidí, kteří se rozhodnou pracovat ve zdravotnictví třeba v pětatřiceti nebo pětačtyřiceti letech a už učiní zralé rozhodnutí – na rozdíl od dětí, které se musí rozhodnout ve čtrnácti letech a v jednadvaceti už často vědí, že zdravotnictví není to, co si měly vybrat.

Už delší dobu běží rekvalifikační kurzy na zubní instrumentářky, máme studijní obor zubní instrumentářka. Rádi bychom do budoucna, aby tento obor zvýšil kvalitativně svoji úroveň a byl atraktivní i pro lidi, kteří původně mají vyšší vzdělání – třeba i vysokoškolské ekonomického nebo společenskovědního typu. Do budoucna nespoléháme jen na české školství. Ne, že bychom byli proti němu, ale tak jako i v jiných zemích, zájmy škol, které musí mít určité penzum studentů a ekonomicky racionálně je odučit, jsou nezřídka jiné než zájmy zdravotnictví. Už to není tak, že jeden mocný český stát vše přesně koordinuje. Naopak – ve zdravotnictví si musíme hlídat, kdo a s jakými předpoklady vstupuje na trh práce. Aby vstup jednotlivců nebyl příliš složitý a komplikovaný a měli jsme dost pracovní síly, která by se měla v budoucnu uvolnit nejen kvůli útlumu průmyslu, ale také kvůli využití umělé inteligence v řadě oborů, kde dneska potřebujeme zbytečně mnoho lidí. Zdravotnictví pro ně může být perspektivním oborem. Větší a větší roli ale budou hrát rekvalifikace a medicína nebude celoživotní profesí, pro kterou se někdo rozhodl v dětství.

Velký dík patří v tuto chvíli Ministerstvu zdravotnictví a konkrétně Hlavní sestře ČR, která je velmi vstřícná. Jednání směřují, zdá se, k velmi uspokojivým koncům. Velký dík i kolegům, kteří se na tom podílejí v České stomatologické komoře – jsou to zejména viceprezident ČSK MUDr. Robert Houba, Ph.D., členové představenstva ČSK MUDr. Jan Černý, MUDr. Libor Zdařil a velmi nám pomáhá svou právní erudicí Mgr. Jiří Slavík.