Jak se budoucí prezident ČSK a úspěšný podnikatel nejen ve zdravotnictví rozhodoval pro studium stomatologie?

Doma jsem slýchával to, co často mnozí rodiče říkají – zcela špatně – svým dětem i dnes: Tvůj prastrýc byl uznávaný zubař. Jdi tam – budeš mít svobodu, uznání a peníze. Tak to jsem přesně nechtěl. Stomatologii jsem viděl jako řemeslo, které se moc neměnilo, a peníze mě nezajímaly. Když mě nakonec, vlastně proti mé vůli, na stomatologii přijali, chtěl jsem jít raději na dvouletou vojnu. Ale tehdejší děkan mě přesvědčil, že když si odkroutím první dva roky, mohu pak přestoupit na všeobecnou medicínu.

Následně můj pohled změnili dva lidé. Asistent Luděk Peřinka se vrátil z Japonska a přivezl neskutečně inovativní postupy v endodoncii a ve výplních (fotokompozity). Hned jsem začal vymýšlet, kde vše sehnat, abych mohl začít. A některé materiály jsme museli s chemiky v Česku vyvinout a začít vyrábět. Nebylo možné je koupit. A pak mě tehdy mladý docent Jiří Mazánek ukázal, že stomatochirurgie je přesně tím, co hledám. Velkou medicínou, která zachraňuje nebo radikálně k lepšímu proměňuje ohrožené životy. A pochopil jsem, že stomatologie může být právě to, o čem jsem na gymnáziu snil. Pracovat v inovativní medicíně, která má hluboký smysl. Být součástí toho, že se zcela, tedy od základu a pořád dál a dál mění.

Proč hned na počátku zvítězil tak intenzivní zájem o lasery ve stomatologii?

Laser je ztělesněním kvantové změny. Tu hledám. Byl tam potenciál řádově vyšší přesnosti, ekonomičnosti a nevídaných léčebných možností. Například operovat přes tkáně, které nepoškodíme.

Od dětství jsem miloval fyziku. Na gymnáziu si četl o teorii relativity. Zvažoval jsem matfyz, ale přišlo mi to tam nepraktické. Teď najednou šlo s fyziky spočítat potřebné vlastnosti neexistujících přístrojů a ty pak vyvinout a začít používat. Navíc tu byla parta propuštěných konstruktérů školených pro armádu. Všichni tehdy říkali, že války už nebudou.

Tak jsme se pustili do laserové medicíny.

Rychle jsme vytvářeli prototypy a zkoušeli první operace. Měl jsem absolutní podporu Jiřího Mazánka, tehdy už profesora. Dnes bych řekl, že tenkrát jsme zažívali doslova punk. Něco takového by v současné Evropské unii nebylo možné – se všemi jejími omezeními a regulacemi. Ale my jsme existovali v devadesátkách. Fantastický rytmus, jak někde v Americe. Nápad, model, prototyp, pokus, výroba. Dnes je řada těch tehdy v Česku nepotřebných inženýrů majiteli klíčových českých a dokonce světových firem. Bádání už realizujeme rovnou přímo v USA či v Koreji. Tam nás nikdo nebrzdí.

Osobně bych asi mohl mít mnohem víc odborných publikací nebo podíl ve více výrobách. Jenže vždycky, když rozlouskneme nějaký problém, už mě to dál tolik nezajímá. S radostí předám starosti o zisk z projektu a vysněné publikace někomu, komu to jde a koho to naplňuje – a jdu se bavit něčím novým, dalším.

Jaké jsou aktuální možnosti skutečně praktického využití laseru ve stomatologii nebo i v medicíně jako takové?

Každý zná to méně zajímavé. Ano, s lasery jde řezat bez krvácení, protože koagulují cévy. Dnes ovšem nejsou lasery třísetkilogramové jako kdysi, ale vejdou se do náprsní kapsy. Jen si vyberu vlnovou délku podle potřeby a mohu začít. Jenže řadu ošetření provedu i s relativně levnou radiofrekvencí. Laserem mohu preparovat tkáně s přesností dimenzí lidského vlasu – tedy nižších jednotek, někde v úrovni desítek tisícin milimetru. A to samozřejmě nepotřebuji dnes a denně.

Vtip začíná u vláknových laserů, kdy zavedu teplo třeba do žíly a zavařím ji. Naprosto a zásadně jsme tak změnili léčbu křečových žil, ale i cévních novotvarů v oblasti hlavy a krku. Nebo zničím pod kontrolou ultrazvuku nádorovou tkáň někde v hloubi těla pacienta – a na povrchu nebude žádná rána či poškození patrné.

Ještě elegantnější jsou fotoselektivní lasery. Pokud má něco odlišnou barvu, mohu to zpravidla koagulovat nebo rozstřelit. Například cévy, pigmentace... Typicky léčba tzv. ohně, tetování, ale třeba i nežádoucího ochlupení se úplně proměnila. To už fandové těchto technologií znají.

Na čem se ještě pracuje a co nás teprve čeká, to bude větší využití fluorescence a autofluorescence k diagnostice lézí od prekanceróz k řádově přesnější a zcela neinvazivní diagnostice zubního kazu. A pak je tu ještě infračervená laserová defektoskopie jako elegantní pomocná metoda v kariologii pro opakované monitorování zubní tkáně.

Radost je spojení laserů s AI, tedy s umělou inteligencí. A také s interoperabilitou, kde s použitím spousty vzájemně propojených přístrojů jeden jediný lékař velmi přesně vyhodnotí obrovské množství pacientů a může pozorování a včasnou diagnostiku distribuovat lidem domů přes různé technologické hračky, kterým se dnes obvykle říká gadgets. Tohle změní nejenom stomatologii, ale prakticky celou medicínu. Pacienty už nebudeme kontrolovat jednou ročně v našich ordinacích. Data budeme podle potřeby sbírat kontinuálně nebo třeba jednou týdně či měsíčně. Mnohem víc zubních kazů včas zremineralizujeme, podchytíme nebezpečné prekancerózy. V současnosti podobným způsobem hlídáme například průběh ortodontické terapie.

Nakonec je tu moje největší láska – fotodynamická terapie. Dnes jsme u day light PDT. Namažete superficiální bazaliom třeba metylesterem aminolevulové kyseliny a posadíte pacienta na sluníčko, ovšem se sunblockem. Nádor chemicky eliminujete singlentním kyslíkem. Kůže se neřeže. Naopak, zkvalitní se. Doslova stovky milionů lidí nebudou muset podstoupit náročnou operaci a zdravotním systémům to ušetří stovky miliard dolarů. To ale není všechno. Pracujeme na ještě zajímavějších věcech. Rád bych základní a aplikovaný výzkum s penězi z USA zase vrátil zpátky k nám do České republiky. Je mi líto, že jsme to vše odsud předali do zahraničí. Ale snad to zase jednou bude signováno jako Made in Czech Republic.

Čím se zabývá tak renesanční a všestranný člověk ve svém volném čase? Existuje pro něj vůbec ten pojem?

Volný čas znamená ztracený čas.

To jsem nikdy netrpěl. Věděl jsem, že život je krátký a teď, v pětapadesáti letech už vůbec nemám čas ztratit byť jen minutu. Nedělám věci, které by pro mě nebyly zábava.

Je pravda, že docela často nedělám zdánlivě nic. To si třeba sednu u nás na střechu, zapálím si doutník a fokusuji se hodinu na intenzivní přemýšlení. Obvykle tak – pro někoho paradoxně – odpracuji nejvíc.

V rámci takového nicnedělání jsem si teď třeba vymyslel talkshow se Zdeňkem Pohlreichem. Občas také píšu scénáře nebo produkuji kongresy. A samozřejmě se starám i o svoje milované koncerty. Jsem příšerný muzikant, ale umím ty věci zorganizovat.

A občas zajdu na Komoru.

Je to všechno o týmech specialistů, které dávám dohromady. Nejsem sólista. Vlastně nic pořádně a do nějaké super hloubky neumím. Jen to diriguji. Pod vlivem tradiční české výchovy ke specializacím jsem míval pocit, že to je takhle naprosto špatně. Všichni kolem mi to říkali. A pak jsem jednoho dne odjel do USA. Moji kolegové ve špičkové medicíně jsou tam nezřídka třeba profesionálními muzikanty, automobilovými závodníky nebo developery městských částí. Obchodují s kryptoměnami. Kreativita je prostě jedna velká věc a nejde ji zamknout do nějaké plechové škatulky.

Vášní z donucení je sport. Nemám sám od sebe puzení pravidelně sportovat, tak si dávám tvrdé cíle typu uběhnout maraton a v posledních letech hlavně běhat dálkové závody na běžkách. Takže už od 26. prosince přejdu na lepší stravu a plním tréninkové dávky – jinak by mě Jizerská padesátka zahubila. A pak je mi zas pár měsíců celkově lépe. Kdo systematicky nesportuje, rychleji zblbne a zahyne. Zejména v politice, která je plná jídla, alkoholu a trvalého stresu.

Jak vnímá Roman Šmucler svůj pobyt tady a teď – tedy na světě? V tom filozofickém, existenciálním slova smyslu. O čem sní?

Život je štafeta a jeho smysl spatřuji v předání všeho dětem, mladším spolupracovníkům, studentům. Teď už jsem ve fázi, kdy nemohu očekávat, že bude někdo investovat do mě. V mém věku by už bylo pošetilé myslet na svůj úspěch, kariéru nebo práci. Začal tedy čas předávání.

Kdo bude v budoucnu pracovat pro Komoru?

Komu předám firmu?

Kdo převezme výzkum?

Co budou dělat moje děti?

Opravím všechny domy a provozy tak, aby na to v budoucnu nikdo nemusel roky sáhnout?

Mně pomohli zejména příkladem velké osobnosti. Z těch známých – doc. Luděk Peřinka, profesoři Jaroslav Toman a Jiří Mazánek, ředitel TV Nova Vladimír Železný, Michael Kocáb, podnikatel Petr Kellner, prezident Václav Klaus, kolega Pavel Chrz... A spousta lidí v cizině, které tu možná málokdo zná. Pro mě klíčoví byli Richard Rox Anderson a Dennis Perry Tarnow. Musím se snažit a těší mě druhým lidem vysloveně pomoci. Anebo jen či snad někoho pozitivně motivovat. Klidně i tak, že mě bude chtít porazit a zašlapat do země – a přitom zkusí dostat se mnohem dál a výš...

Strašně důležité je vracet pozitivní vibrace lidem okolo sebe. Mnohé spolupracovníky vnímám už jako členy svojí velké rodiny: Petr Barták, Ing. Jan Marek, Hana Smutková, Robert Houba, Jiří Slavík, John Kim.

Mým vnitřním přáním je dělat lidem svět lepší. Odmítal jsem propadat malomyslnosti a strachu za komunistů, stejně jako za covidu. Snažím se, aby všichni měli pocit, že jsou důležití a život je bavil. Mám zaměstnance, kteří si nechali vytisknout trička s mým výrokem: Zaplaťpánbůh, je pondělí ráno... Nosí ho právě první den v týdnu, aby nenaříkali jako spousta dalších. Že nejsou na horách, že museli vstávat, že pátek je ještě daleko. Ne, je pondělí a máme před sebou spoustu dobrodružství. Víkend i minulost jsou pryč. Jsme teď a tady a pořádně si to užijeme! Když už jsme v práci. Holt budeme úspěšní, vyděláme spoustu peněz – a přátelé odpusťte, ještě se u toho budeme královsky bavit!

Kdysi mě brutální profesionalitě coby gymnazistu naučil jeden spisovatel, kterého má národ možná za alkoholika, věčně vysedávajícího u piva ve své oblíbené hospůdce U Tygra. Nikoliv. Byl to striktně organizovaný člověk, oslovovali jsme ho pane doktore – vystudoval práva. Nikdo nerozuměl Čechům jako on. Vždycky, když jsem ho navštívil, přinesl jsem malou pozornost jeho kočkám – a jen ho tiše pozoroval a poslouchal.

A také jiný člověk ze showbusinessu mi byl vzorem naprostého osobního nasazení. Národ ho měl jen za zpěváka, ale on nikdy nic neošidil. A výsledek tomu odpovídal. Kdysi jsme ho dokonce s Michaelem Kocábem přiměli, aby nám v jednom pořadu udělal promenádu v plavkách. Nakonec přes sebe hodil svetr a pro zdar projektu to prostě udělal. Vidělo to tehdy devětadevadesát procent diváků v republice. Absolutní rekord svobodné éry, jaký už sotvakdo překoná. Pro Evropu reprezentoval tvrdě pracujícího Pražáka.

Snažím se talentovaným lidem ukázat, že svůj potenciál rozvinou, jen když pojedou na plných sto procent. Ale ne chvíli, prostě pořád. Kdo používá taková ta sousloví jako práce přes čas, ten je ztracen. Nemá smysl ho dál řešit...

Jak překonávat hranice? Včetně těch národních, republikových.

Jako mladý jsem se chystal z této země odejít, protože žít se tu do roku 1990 moc nedalo. A nechtěl jsem jen přežívat v pocitu, co bych dělal, kdyby. Odejít jsem nakonec nemusel a zůstal jsem tu – i když mohu žít na spoustě jiných míst, kde bych mohl hned začít pracovat nebo bydlet. Mám to tu rád. Přesto jsem velmi aktivně napojen na zahraničí. Jsme tu v té naší české kotlince zbytečně moc uzavření. A když někdo odejde, vesměs se už zpátky nevrací.

Jenže nic naplat, my tu musíme začít větrat. Nadějné děti by měly studovat v angličtině, což umožní, že se tu profesorem stane kdokoli schopný a ne jenom ten, kdo umí dobře česky. A také se snažím, abychom nevymýšleli, jak organizovat medicínu, ale vzpomněli si, že jsme staletí žili dohromady s Němci. Spolu jsme se etablovali od královské moci za Jagellonců, spolu jsme založili lékařskou komoru v roce 1892 a právě tito Němci dnes mají nejlepší univerzity a nemocnice v EU. Doslova v dojezdu hodně trénovaného cyklisty od Prahy. Berlín, Mnichov, Vídeň. Není co řešit. Dotáhněme se zpátky na úroveň těch, s nimiž jsme žili bezmála půldruhého tisíciletí společně. Oni jsou naše historie i naše kultura. Bytostně. Totéž platí i o Francii nebo Británii. Rád jezdím ještě tvrději pracovat do New Yorku – nebo do Soulu. Učme se rozeznávat, co je opravdu dobré a co je opravdu špatné. Snažme se, ať jsme ve světě vidět tím, co dokážeme jako čeští stomatologové.

Proto je mým dlouhodobým cílem Světový kongres FDI v Praze. Do úctyhodných rozměrů nám narostly Pražské dentální dny. S jediným přáním – Praha a Česko má být vidět. Zároveň si ale nesmíme myslet, že za našimi pohraničními velehorami nežijí po čertech šikovní, chytří a schopní lidé. O rady z Prahy, kdo co dělá špatně, nikdo ve světě nestojí. Každý jen chce okopírovat něčí úspěch, nakazit se radostí. Rozdávejme ji tedy. Vyvážejme do světa úspěch a buďme veselí. Buďme také otevření lidem i myšlenkám. Kotlinka je roztomilé místo pro turisty. Není ale tak úplně k žití. I ten Bilbo Pytlík vyrazil k Osamělé hoře, aby se jeho život stal velkým a užil si ho.

V souvislosti s budoucností nejen stomatologie se stále častěji hovoří o umělé inteligenci...

AI asi vymysleli pro mě. Aby člověk mohl věci kombinovat, potřebuje hromady dat. Dříve nám k nim pomáhali asistenti a tisíce hodin strávené v knihovnách či na internetu. AI je mým společníkem a partnerem. Úkoly, kterými jsem zatěžoval v pondělí ráno spolupracovníky, AI obratem vyřeší. Nebo je aspoň posune tak, že celý náš tým pracuje rychleji. AI kontroluje rentgeny, aby lékař něco nepřehlédl. AI radí, jakou onkologickou léčbu nasadit vzhledem k medikaci a stavu pacienta, ve vztahu a v kontextu k okamžitému poznání lidstva, které je nám v tuto minutu právě k dispozici.

Stal jsem se předsedou pracovní skupiny pro digitalizaci a AI v rámci ERO-FDI, tedy celým názvem WG ERO AI and Digital Dentistry. Snažím se, aby regulace byly ty nejmenší možné. Chci, abychom v Evropě doslova letěli vpřed. A když to hned nepůjde v EU, tak aspoň v ostatních zemích. Nakonec to ale zlomíme i v Bruselu! Jinak to nejde. Nechci prodávat trdelníky nebo párky v rohlíku na Karlově mostě – a to jen proto, že nic lepšího pro cizince nedokážeme v budoucnu nabídnout.

Konec skanzenu a staromilství!

AI také umožňuje popovídat si s lidmi, kteří tu už nejsou, kteří jsou už celá staletí po smrti. AI dokáže pohlídat pacienty, kteří jsou všude možně po světě a já je mám tak či onak na starosti. Vlastně ještě ani zdaleka nevíme, co všechno AI postupně zvládne. Ale přesně tohle v životě miluji. Děláme na něčem fakt velkém.

A na skvělém koncertě v neděli večer se těším, že pak v noci ještě něco zajímavého zkouknu – a že ráno vyrazím, celý natěšený, do práce!