Napadlo vás, když jste v oboru neurochirurgie začínal, že jednou dosáhnete takového ocenění, a jaké pocity jste měl při jeho přebírání?

To mě samozřejmě nikdy ani nenapadlo. Bral jsem vždy věci tak, jak přicházely, nicméně snažil jsem se jim pomáhat, a i tak mi toto ocenění přišlo až trochu moc. I ve chvíli, kdy jsem vyhrál konkurz na vedení kliniky, jsem si říkal, zda jsem pro to tím správným člověkem a není to nepatřičné – a stejné pocity jsem měl při udělení tohoto ocenění. Samotný ceremoniál předání byl velice příjemný, potkal jsem se při něm s mnoha známými a byl čas si s nimi popovídat, takže to byl celkově pěkný den. Navíc to pro mě je obrovská pocta, na kterou jsem hrdý.

Je pro lékaře mozek stále velká záhada? Co o něm vlastně víme, nebo spíše nevíme?

Známe velmi dobře anatomii a to, jak mozek vypadá. Dál už to ale začíná pokulhávat a co o mozku nevím, to vlastně nemohu říct, protože nevím, co bychom o něm mohli znát. Netuším, na kolik ho využíváme, neboť nevím, co je 100 %. Plno věcí je svým způsobem až nepoznatelných, protože třeba základní funkcí je vědomí, které neumíme ani definovat, a to je přitom základ všeho. Nevíme dobře, jak funguje paměť ani složitější globální funkce, jako je intelekt. Známe tedy anatomii, umíme se v mozku pohybovat, umíme v něm velmi dobře operovat, ale na mnoho jeho funkcí jsme krátcí. Operovat nám umožňuje CT a magnetická rezonance, díky nimž teď máme k dispozici diagnostiku a jejichž použití pro nás znamenalo ohromnou změnu. Druhá změna nastala, když se objevily alternativní postupy – radiochirurgie, endovaskulární léčba, endonasální techniky. Celý obor se najednou stal neuvěřitelně přesným, protože my musíme být přesnější než alternativní techniky. Také jsme najednou začali detailněji studovat své výsledky. V tomto směru jsme se posunuli od otázky přežití versus nepřežití, ochrnutí versus neochrnutí, k neuropsychologii – tedy jestli pacienta vrátíme do toho stavu, kde byl před operací. Naším cílem je neublížit, takže se snažíme snižovat rizika. A kam to půjde dál, to je jednoduché – zruší se to. Vrchol medicíny je ten, že zruší sama sebe. Zůstanou určitě úrazy, což je oblast, která se za celou historii nezměnila, a pak budeme asi hodně jakýmisi zavaděči elektrod, tedy absolutně nevýznamnou součástí nějakého velikého týmu, a budeme dělat neuroprotézy, neuromodulace a podobně. To je ale ještě daleko.

Jak vám při operacích pomáhají moderní technologie? Myslíte, že vás v budoucnu plně nahradí roboti?

Na sále se nic moc nezměnilo. Hlavní práce spočívá na chirurgovi, který je stále kapitánem toho letadla, ale vše ostatní má za úkol chirurgovi práci usnadnit a dodat mu pocit bezpečí a větší jistoty. Za táty byl sál takovou gotikou s cinkotem nástrojů a teď je spíš surrealismem s pípáním nejrůznějších přístrojů. Roboty využíváme jen při operacích páteře, kdy zaregistrujeme páteř pomocí CT a ruka robota zcela přesně zavede šroub, který už musí následně zašroubovat opět chirurg. Směr a hloubku nám ale přesně udá robot. To, co při operacích používáme, ale nejsou roboti v pravém slova smyslu, je to jen rameno řízené chirurgem, takže vlastně jde jen o nástroj. Jinak roboty nemáme, protože potřebují pro práci volnou dutinu a dutina lebeční je zaplněna mozkem.

Jak lidský mozek stárne? Můžeme nějak proces stárnutí mozku zpomalit?

Mozek postupně odumírá a zpomalit to nejde, je to dáno geneticky. Neurony od osmnácti let postupně umírají a nahrazovány nejsou. U starých lidí je evidentní menší objem s větším podílem mozkomíšního moku. Každý člověk se dožije nějakého stupně demence a proces stárnutí zastavit neumíme. Nyní se objevuje něco jako prevence Alzheimerovy nemoci, ale jinak neumíme mozek v těchto věcech ovlivnit. Člověk, který se celoživotně mentálně namáhá, je na tom samozřejmě o něco lépe, ale je díky tomu šťastnější? Mozek je stejný celé ty dva miliony let, co je tady rod homo. Proto je také člověk stále zvíře teritoriální a uvažuje pořád stejně, proto jsou nakonec stále války.

Bude někdy možné některé funkce mozku upravit?

Určitě, modulace mozku už se dokonce dělají, například v případě Parkinsonovy choroby, probíhají pokusy v rámci léčby depresí a nyní se zkouší u obsedantně kompulsivní poruchy. U těchto globálních věcí je ale problém, kam přesně elektrodu zavést, takže si umím třeba představit, že bychom modulovali v mozkovém kmeni jádro, které je zodpovědné za krevní tlak, glykemii a podobně, což by bylo likvidační pro ostatní obory... Vyrobili bychom tím ale z člověka něco úplně nového, jakýsi homo technologicus.

V čem tedy vidíte budoucnost neurochirurgie?

Budoucnost by mohla být v neuroprotézách, neurotransplantacích, neuromodulacích, v interface mezi počítačem a člověkem.

Kde se podle vašich zkušeností nejčastěji prolíná obor neurochirurgie s oborem zubního lékařství, případně maxilofaciální chirurgie?

Neurochirurgie léčí chirurgicky onemocnění centrálního a periferního systému. Styčné plochy se stomatologií jsou dány hlavně blízkostí oblastí zájmů našich a stomatologů. Snad nejčastější je neuralgie trigeminu. My se s ní nyní setkáváme mnohem méně často, což je dáno lepším vzděláním stomatologů, kteří již ví, jak ji léčit. Dříve docházelo ke zbytečným extrakcím a až po nich se pacienti dostali k nám. Někdy se objeví i komplikace po extrakcích zubů a atypická neuralgie trigeminu patří mezi opravdu silné druhy bolesti. Na naší klinice jsem ale kdysi zřídil Ambulanci bolesti, kde tyto pacienty vídáme a kolegyně se o ně umí účinně postarat. Dříve se při neuralgii trigeminu dělala exairéza nervu. Když bolela druhá větev, pod rtem jsme se dostali k foramen orbitale, kde jsme ji přerušili. Pacienti měli anestezii, ale bolelo je to dál. Tohle už je naštěstí minulostí.

Druhou oblastí jsou mozkové abscesy. Vždy hledáme zdroj, a nikoliv výjimečně jsou jím zuby. Pokud nemáme u mozkového abscesu jasnou hematologickou cestu, vždy necháme sanovat zuby, abychom postihli zdroj infekce.

Třetí oblastí jsou úrazy. Těžká poranění obličejového skeletu a hlavy řešíme multidisciplinárně, obvykle ve spolupráci se stomatochirurgy. Ti ošetří poranění obličeje, my poranění intrakraniální. Kupříkladu u těžkých zlomenin je stabilizace obličejových kostí na stomatochirurzích, my řešíme častou likvoreu. Naštěstí s poklesem počtu zraněných jde již o ojedinělé situace. Celkově už několik let ubývá úrazů a těžkých poranění mozku. Je to dáno ochrannými pomůckami jako jsou helmy, chrániče páteře, větší bezpečností automobilů i bezpečnostními předpisy na pracovištích. Jako neurochirurg jsem začínal na úrazech, kde není co zkazit, a teď jsou úrazy spíše výjimkou.

Co tvoří největší část neurochirurgické operativy dnes?

Nejvíce se nepochybně setkáváme s degenerativními změnami na páteři, které představují zhruba polovinu operativy. Celkem máme pět velkých oblastí: traumatologii, páteř, funkční (bolest a epilepsie), nádory, cévní problematiku (aneuryzmata, malformace), a pak drobnosti jako infekce, vrozené vady apod. Hlavně se nyní chirurgicky zabýváme nádory a cévami. Za rok vyřešíme asi 500 případů onkologické povahy, 400 až 500 cévních, funkční povahy 100 až 200 a něco pod 1000 páteří. Dohromady děláme v ÚVN tak 3000 operací ročně.

Jaký jste vy pacient, pokud jde o stomatologické ošetření?

Já jako pacient jsem asi tuctový, bojím se jako každý a nejvíce mě asi deptá jakási bezmocnost na zubařském křesle. Před pár lety jsem si našel nového stomatologa. Po prvním sezení mu povídám, že mě nic nebolelo. Na to on mi opáčil: „V 21. století nesmí u zubaře nic bolet.“ To mě nadchlo a jsem mu již leta věrný. A opravdu mě nikdy nic nebolelo.

V čem byl pro vás vzorem váš otec, byla pro vás neurochirurgie jednoznačná volba nebo spíš důsledek vlivu rodiny?

Vzorem pro mě byl ve všem. Tlak v rodině na mě ale nebyl, kromě mojí židovské maminky, která se rozhodla, že na konci devítiletky budu umět dva cizí jazyky, a protože nemám hudební sluch, byla to pro mě velká svízel. Trochu mi tím pokazila dětství, protože jsem chodil dvakrát týdně na jazyky. Nakonec to do mě ale vtloukli a dodnes mě mrzí, že mi jako druhý jazyk vybrala němčinu, která dnes nemá velké uplatnění. Maminka celkově chtěla, abych měl dobré vysvědčení, což se jí také nedařilo, zvlášť na střední škole. Pro tátu jsem leta byl jen malým člověkem, který běhá po bytě a nikam mě nesměroval, ale informace jsem beztak nasával a moje volba budoucí profese byla určitě dána domácím prostředím. Rozhodně byla absolutně spontánní, stejně jako později v případě mého syna. Je to zkrátka genetika spojená s řemeslným cechem. Táta to nikdy vysloveně neřekl, ale určitě měl ze mě i ze syna na konci života dobrý pocit.

Od kdy jste věděl, že chcete pokračovat v rodinné tradici?

Nejspíše odevždy. Na vysokou školu v Praze mě kvůli studijním výsledkům na střední škole a rodičům vyhozeným z partaje nevzali, ale vzali mě do nultého ročníku pro dětské lékařství. Rok jsem strávil na dětské ortopedii Fakulty dětského lékařství na Karlově náměstí a pak jsem po třetím ročníku odešel do Plzně, aby mne nikdo nenutil dělat pediatrii. Byl jsem doma, rodiče byli z Plzně, velká část rodiny tam dodnes žije. Tam jsem dostudoval. Hned první den v Plzni byl tím dnem, kdy jsem se rozhodl, že chci dělat neurochirurgii. Šel jsem k tamnímu neurochirurgovi prof. MUDr. Zdeňkovi Mračkovi, že bych mu chtěl dělat „pomvěda“. Došel jsem za ním až na sál, kde něco operoval a špatně to dopadlo, a to byl přesně ten moment, kdy jsem se rozhodl, že chci dělat neurochirurgii. Předtím jsem si říkal, že by mě zajímala jakákoli chirurgie, a i dětská ortopedie byl hezký obor. Pak, v Plzni, už jsem ve škole ignoroval všechno, co v sobě nemělo „neuro“.

Po škole jste působil v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem, jak vzpomínáte na toto období?

Původně jsem chtěl zůstat v Plzni, ale nebylo volné místo, a naskytla se možnost pracovat v Ústí nad Labem nebo v Ostravě. Ústí bylo blíž, takže jsme se tam jeli s manželkou podívat, a přestože se jí město na první pohled nelíbilo, zůstali jsme tam 18 let a bylo to dobré rozhodnutí. Medicína se tam dělala dobrá, tak jsem tam byl spokojený a do Prahy jsme se vrátili až v roce 1997, což pro nás byl návrat domů.

Jste stále velmi vytížen, a kromě operací se prakticky neustále setkáváte s nejrůznějšími lidmi, není to pro vás někdy únavné?

V současné době jsem sice v penzi, ale do nemocnice chodím stále na plný úvazek. Hlavním zájmem je však něco, čemu říkám „global neuro surgery“, což je výuka. U nás máme vynikající zdravotnictví, máme jednoho neurochirurga na čtyřicet tisíc obyvatel a v Africe mají jednoho na čtyři miliony, takže když to jde, jezdím vyučovat a dělat kurzy, přednášky, operace na místě a nyní dělám také hodně webinářů. Mám při této činnosti pocit, že předávám dál něco, co bych si neměl nechávat pro sebe. Tady je někdy zájem o předávání zkušeností malý, ale například v Africe jsou za něj lidé vděční a mají o obor velký zájem.

Vzpomenete si, kdy jste byl na sále spolu se stomatologem či stomatochirurgem?

Naposledy asi ještě v Ústí nad Labem. Tady v ÚVN máme oddělení maxilofaciální chirurgie a dříve jsme jako klinika s MUDr. Pavlem Voskou dělávali spolu, ale teď už ne. Já osobně jsem se brzy po promoci začal úrazům vyhýbat, nikdy mě traumatologie nebavila. I ke konzultacím nás málokdy přizývají, protože si jednotlivé obory už vystačí samy. Když nad tím přemýšlím, je styčných ploch se stomatologií vlastně málo, a byť se zdají být relativně blízko sebe, fakticky tomu tak není. Můj zubař má mikroskop i rentgen, takže vybavením a jemností práce jsou si naše obory podobné, ale v konkrétních nemocech nikoli.

Jak dlouho trvala vaše nejdelší operace?

24 hodin – z nezkušenosti. Šlo o cévní malformaci a já jsem strávil 23 hodin snahou zastavit krvácení. Teď už by se mi to nestalo. Jinak nejdelší operace obvykle trvají kolem tří-čtyř hodin, nicméně hodinu trvá příprava a další hodinu dokončení, kterou provádí někdo z kolegů. Nejde ale o důležitý parametr. Jakmile je pacient uspaný, je jedno, jak dlouho výkon trvá, protože důležitý je výsledek. Osobně mám rád aneuryzmata, protože jakmile otevřu tvrdou plenu, trvá můj výkon 20 minut a je to hezké, čisté operování. Tahle práce je řemeslo, takže zkušenost je v něm samozřejmě nenahraditelná a myslím si, že chirurg začíná zrát někdy mezi 40 a 50 lety věku.

Jste velice aktivní i ve svém volném čase, hodně cestujete, vaším koníčkem je entomologie… Čemu dalšímu se ještě věnujete?

Ve volném čase se snažím psát knihy, nejen odborné, mám v plánu napsat jednu knihu z cest, kam bych chtěl dát své fotografie. V další knize bych se chtěl věnovat historii trepanací, což je tak zajímavá problematika, že jsem si sehnal maximum podkladů a navázal kontakty s lidmi z antropologického ústavu. V republice máme asi 60 trepanovaných lebek a jen dvě disertační práce na toto téma a jako téma se mi to zdá fascinující, proto bych o něm chtěl napsat. Ale čas mi to zatím nedovoluje a podklady nejsou výsledek.

A co vám přináší entomologie? Jste jen pozorovatelem nebo máte vlastní sbírku hmyzu?

Brouky sbírám od mládí a projel jsem skoro celý svět (ten na jih od nás, severně od nás to s brouky není žádná sláva). Od tropických pralesů Jižní Ameriky a Afriky po velehory Nepálu, Číny, Kazachstánu a Pákistánu. Z mých lovů je popsáno asi 20 nových druhů. Zásadní pro mě je samotný lov, to je relaxace a kompletní odříznutí od všech starostí doma. Když se mě někdo zeptá „to tam jedeš, abys sbíral brouky?“, tak jen opáčím „to tam jedeš a nebudeš sbírat brouky?“

Prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc.

Od promoce v roce 1978 pracoval na neurochirurgickém oddělení Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, kde byl od roku 1996 přednostou. V letech 1997 – 2020 byl přednostou Neurochirurgické a neuroonkologické kliniky 1. LF UK a ÚVN, nyní působí jako přednosta Ústavu klinických neurooborů tamtéž. Po celou svoji kariéru je aktivním členem řady světových i domácích odborných společností, v letech 2011 až 2015 byl prezidentem EANS (European Association of Neurosurgical Societies). Je oblíbeným mezinárodně uznávaným přednášejícím, recenzentem a členem redakčních rad významných časopisů zabývajících se neurochirurgií, autorem několika knih, 220 publikací a 350 abstraktů, držitelem mnoha ocenění – nejvyšším je medaile I. stupně Za zásluhy v oblasti vědy, kterou obdržel 28. 10. 2023.

Jméno Vladimír Beneš je v neurochirurgii věhlasným již po tři generace:

prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc. (1921 – 2021), byl průkopníkem a zakladatelem dětské neurochirurgie ve Fakultní nemocnici v Motole. V roce 1978 se stal primářem prvního motolského oddělení dětské neurochirurgie, kde působil až do roku 1992. Stejně tak známým, a to nejen u nás, ale po celém světě, je jeho syn prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc. (1953), který nám poskytl tento rozhovor. V neurochirurgii se našel také nejmladší z rodu Benešů, doc. MUDr. Vladimír Beneš, Ph.D. (1979), který je od roku 2020 přednostou Neurochirurgické kliniky 2. LF UK a FN Motol.

Fotogalerie