Pane doktore, co vás přivedlo ke stomatologii?

Byla to vlastně z nouze ctnost. Zprvu jsem uvažoval podobně jako další moji kolegové o studiu všeobecného lékařství a nakonec z toho bylo jenom zubní. Ale brzy jsem jak stomatologii, tak zejména ortodoncii přišel na chuť...

U nás v rodině se lékaři nevyskytovali. Otec, děda, to byli inženýři. Pracovali ve Vítkovických železárnách, čili hutní průmysl, strojírenství. Otec dělal jednu dobu ve Vítkovicích dokonce ředitele, děda byl zas pro změnu ředitelem ve strojírnách v Ostravě-Kunčice. V roce 1949 ho zavřeli, protože zabránil při osvobozování Ostravy Rudou armádou, tedy v tzv. ostravské operaci, aby Sověti ukradli veškeré možné zařízení z našich továren. Byl obviněn z podpory imperialismu, stalo se to při procesech s Miladou Horákovou, a odseděl si plných třináct a půl roku v base. Stín procesu samozřejmě dopadl i na mě. Nakonec se v těch paradoxech těžké doby mému otci podařilo díky známostem na patřičných místech, že se moje kádrové materiály ztratily. Ovšem na medicínu mě nepřijali. Až na odvolání. Dva a půl roku to trvalo, než jsem se dostal na stomatologii. Ale nelituju toho. Zejména ortodoncii jsem si zamiloval, často právě pro její inspirativní přesahy do všeobecné medicíny.

A kam byste směřoval, kdyby vás na tu všeobecnou medicínu nakonec přijali?

Mě bavila spíš interna. Taková ta její logika, uvažování, bádání, širší rozhled, souvislosti. Proto jsem bez nějakých velkých zábran odešel ze stomatochirurgie, kde jsem začínal, abych se věnoval právě ortodoncii. Genetika, vývoj kostí a svalů, hormonální léčba. Navíc na Ostravsku jsme tehdy měli rozštěpové centrum. Hlavní bylo v Praze u prof. Buriana, tam, kde dnes působí kolegyně Koťová. Potom bylo další v Brně, kde pracovala kolegyně Velíšková. A třetí centrum se nacházelo u nás v Třinci, kde jsme měli dva výborné plastické chirurgy – byli to doc. MUDr. Richard Kluzák, CSc., a primář MUDr. Petr Česaný. Já jsem tehdy ošetřoval všechny děti nejen ze Severomoravského kraje, ale také ze Slovenska až po oblasti Martina či Trenčína. Používali jsme fixní aparáty v jejich tehdejší jednoduché formě a také klasické deskové aparáty. V Ostravě jsme měli ještě spolupracujícího logopeda. Představovalo to komplexní péči včetně pediatrů – ty děti byly opravdu dobře zabezpečeny. Když se někdo narodil s rozštěpovou vadou, byl hned podchycen, informace se okamžitě dostala k nám a už tříměsíčním dětem jsme dělali otisky chrupu. Sledovali jsme situaci v ústech, její dynamiku, tedy jak se vyvíjejí čelistní vztahy, jak se chová jazyk atd. Byla to zajímavá, komplexní medicína. Oči, uši, nos, dýchání, to vše mohlo být narušeno a ovlivňovat další průběh vady a její léčby. Vše jsme sledovali, vyhodnocovali a přizpůsobovali tomu terapii pacienta.

Kudy vedla vaše cesta k ortodoncii?

V Olomouci jsem ukončil v roce 1965 studium stomatologie a s kolegou Kamínkem, dnes profesorem, jsme společně atestovali v Brně u primářky Velíškové a profesora Adama. Ve stomatologii jsem začal jako praktický zubní lékař, tehdy jako obvodní doktor na poliklinice v Ostravě-Zábřehu. Když jsem se pak vrátil z vojny, pracoval jsem na lůžkovém oddělení krajské nemocnice na stomatochirurgii. Působil tam primář MUDr. Václav Kopec. Byla tam také zaměstnána jeho dcera – na ortodoncii. A jí se jednoho dne zalíbila chirurgie, a tak jsme byli vzájemně prohozeni. Zpočátku jsem to bral trošku jako křivdu, ale pak jsem zjistil, že chirurgie pro mě vlastně není. Jak jsem už zmínil, ortodoncie se mi jevila mnohem barvitější, prostě zajímavější.

Šéfem ortodoncie v Ostravě byl MUDr. Bedřich Neumann. Bohužel zemřel v polovině 80. let, ale od něho jsem se vlastně všechno naučil. Měl specifický a náročný způsob výchovy nastupujících zubních lékařů. Jeho osud byl nelehký, válku přežil v Osvětimi a Terezíně. Od svých známých po světě dostával literaturu a informace – to nejcennější, co jsme tehdy mohli získat. Těšilo mě, když jsem ještě v hloubi 70. let napomohl tomu, aby v Americe ve spolupráci s T. M. Graberem vydal dodnes respektovanou učebnici s názvem Removable Orthodontic Appliances. Bylo to unikátní dílo, které spojovalo výsledky práce různých ortodontistů, jejich specifické metody a přístup k léčbě. V knize bylo téma uspořádáno s ohledem na skus pacienta a vytvářelo tak v souvislostech komplexní pojednání o tom kterém typu ortodontického aparátku.

V 70. letech jsem byl jmenován krajským ordinářem pro ortodoncii v Severomoravském kraji. Jezdil jsem po okresech, registroval záchytnost anomálií. Konzultoval jsem s lékaři některé složitější pacienty – byla to zajímavá práce v terénu.

Po roce 1989, když vznikala občanská fóra, jsem jako jediný odtud z KÚNZU z Ostravy získal důvěru. Dokonce mě jmenovali ředitelem krajské polikliniky. To se hodilo pro získání organizačních zkušeností, které jsem pak využil při organizaci ortodontické společnosti jako samostatné jednotky, která by už nebyla podřízena Purkyňově společnosti. Vše pak proběhlo velmi rychle a po vzniku České ortodontické společnosti v roce 1993 jsem se na dvanáct let stal jejím prezidentem. Celkem přirozeně se k nám tehdy, i po rozdělení Československa v roce 1993, přidali někteří Slováci, s nimiž jsme spolupracovali ještě v rámci společného státu. Doc. MUDr. Anton Bachratý, DrSc., prof. MUDr. Pavel Andrik, DrSc., (†1991), nebo MUDr. Gabriela Alexandrová z Bratislavy. V Košicích pracoval prof. MUDr. Thomas Rákoczy, který emigroval do Heidelbergu, kde byl jmenován šéfem ortodoncie a zůstal členem naší společnosti. Zajišťoval odborné přednášky pro naše kongresy, včetně toho prvního v říjnu 1992 – konal se v Hradci nad Moravicí. Měli jsme tam zahraniční hosty, to jsme si už jako ortodontická společnost sami organizovali.

V našich řadách působili také kolegové z Polska, kde jsem jedenáct let přednášel a konzultoval v Ustroni. Tamní škola se jmenovala Wyższa Szkoła Inżynierii Dentystycznej i Nauk Humanistycznych a spadala pod univerzitu ve slezském Bílsku-Bělé. Bylo tam čtyřleté školení a doktorandské studium pro zubní techniky.

Velmi brzy jsem se pak za naši ortodontickou společnost připojil k prezidentu Jiřímu Pekárkovi do účasti na dohodovacích řízeních. Říkal jsem si: Nás ortodontistů je málo, nedáme se. Oni mě časem začali brát vážně, asi hlavně proto, že jsem měl docela racionální připomínky, jak naložit s penězi. Seděli jsme vedle sebe s Ludmilou Macháčkovou, spoustu věcí jsme prosadili nebo alespoň nastartovali.

V Komoře vás také známe jako prvního předsedu čestné rady.

Pro Komoru jsem pracoval hned od počátku devadesátých let a koncem roku 1991 jsem byl už jako první předseda čestné rady ČSK zván do zasedání představenstva ČSK. Jedenáct roků jsem pak jezdil do Prahy každý měsíc. Třídenní prodloužené víkendy, to byla opravdu řehole.

V Komoře jsme se snažili věci řešit rozumně. V roce 1996 vznikl Svaz pacientů ČR, jehož předseda pan Olejár byl velmi aktivní, často také dost subjektivní. Nebylo to s ním lehké. Nakonec se mi snad podařilo mu vysvětlit, že slepá agresivita nikam nevede a že podstatná jsou objektivní fakta, na jejichž základě pak rozhodne soud. Rád bych také připomněl, že oporou v těchto nelehkých jednáních mi byli členové čestné rady, výsostně fundovaní odborníci, kteří stomatologii opravdu uměli, a to i v širším kontextu celé medicíny.

Jaké bylo hlavní téma v práci čestné rady na začátku devadesátých let?

Nejčastějším a současně i nejdůležitějším problémem byl, jak už jsem naznačil, vztah mezi pacientem a lékařem. Nebyla to ani tak odborná pochybení, ale jednalo se čistě o vztahy. Zubní lékaři zpočátku nedokázali uznat svou chybu. Neuvědomovali si důležitost empatické komunikace s pacientem. Nevnímali, že nejdůležitějším člověkem v ordinaci není lékař, ale pacient. Člověk, který je sužován bolestí či jen obavami z nepříjemného ošetření. Pacient, který má svoje představy o tom, co by se mohlo či mělo dít. Člověk, který se zajímá o peníze, tedy kolik a za co zaplatí. Jednoduše řečeno: největší problémy byly na úrovni slova. Jen ojediněle se vyskytly i vážnější případy s odbornými souvislostmi. Ty jsme pak řešili společně tak, aby neskončily u soudu, abychom dosáhli mimosoudního vyrovnání sporu.

Co vás těší, že se tehdy ve stomatologii podařilo?

Zubní lékaři si začali uvědomovat, že to nejdůležitější, co do profesionálního života mohou získat, je celoživotní vzdělávání. Ten nezbytný základ aktuálních odborných znalostí a poznatků, aby se mohli samostatně orientovat. Kvalifikovaně rozhodnout, co je dobré, co je špatné, kudy vedou cesty do progresivní a současně praktické budoucnosti stomatologie. Z prvotního komerčního okouzlení postupně lékaři přešli na soustředěný zájem o odbornou problematiku.

Kde jsou, jak se říká, rezervy naší stomatologie?

Rezervy naší stomatologie? Je třeba šlehnout proutkem, aby se věci pohnuly kupředu. A samozřejmě dál pěstovat a rozvíjet prestiž České stomatologické komory, jako organizace kvalifikovaných zubních lékařů.

Mně dřív chodily automaticky ze statistického úřadu brožurky. A tam jsem viděl evidenci členů. Měl jsem přesně Gaussovu křivku, jak počet lékařů v jednotlivých ročnících narození stoupá a pak zase klesá. Nevím, o čem se dnes pořád diskutuje. Statistiky přece existují a jsou zřejmé. Minimálně před dvaceti lety bylo jasné, že bude ve stomatologii problém, a zejména v ortodoncii. Už tehdy nás bylo jen pár desítek. Ale naštěstí se podařilo, že na ortodoncii se prosadilo příslušné vzdělání, tak jak to navrhl výbor společnosti s profesorem Kamínkem – s tím, že je potřeba zajistit, aby každý rok byli v Olomouci aspoň tři lidé na stáži.

Ale ještě něco považuji za důležité. Lidé by si neměli dělat přehnané starosti z problémů, které se dnes a denně objevují v médiích. Ekonomika, energetika, ekologie. Každý by měl mít na paměti především svou vlastní práci, svůj vlastní zájem, měl by se věnovat tomu, co umí, čemu rozumí, co ho baví. Pěstovat dobré vztahy se svými blízkými, v rodině, s kolegy, s přáteli. Žít aktivně svůj život a zbytečně nezoufat. Myslím si totiž, že kvalitní a soustředěná práce každého z nás nakonec ve svých důsledcích rozhoduje o tom, jak se budou mít ti ostatní.

MUDr. Václav Bednář, nositel čestného titulu ČSK Osobnost české stomatologie z r. 2009.