Rakousko-uherské jazykové spletitosti

Již v roce 1782 císař Josef II. nahradil dosud středověkou latinu na všech univerzitách mnohonárodnostní monarchie němčinou. Od poloviny 19. století však požadují národy monarchie právo přednášet ve svých jazycích. Tak Poláci prosazují v Krakově na Jagellonské univerzitě polštinu, stejně jako Maďaři na univerzitě v Pešti chtějí vyučovat v maďarštině. Svůj jazyk požadovali také Češi v Praze, po Purkyňově smrti jednání vedl internista prof. B. Eiselt, jeho nejbližšími spolupracovníky byli chirurg prof. V. Weiss a gynekolog prof. J. Streng. Na půdě vídeňského parlamentu české zájmy hájil F. L. Rieger.

Jako důležitý pramen pro tento text sloužilo několik německých publikací (obr. 1). Nejnověji vydali v Praze L. Hlaváčková a P. Svoboda, pracovníci Ústavu pro dějiny lékařství, biografický slovník německé lékařské fakulty. Slovník obsahuje základní životopisná data všech asistentů, docentů a profesorů uvedené fakulty.

Při listování stránkami tohoto slovníku, kde jsem hledal podrobná data o uvedených osobách, jsem nacházel řadu českých jmen psaných jak podle českého, tak podle německého pravopisu: Czapek F., Hruschka V., Dworzak J., Jedlitschka H., Koblitschek N., Maresch R., Schimmek J., Tschermak A.

Pro srovnání jsem nahlédl i do českého Biografického slovníku vydaného v témže ústavu v Praze, kde jsem opět četl německá jména učitelů na české lékařské fakultě: Altmann J., Berger K., Dittrich A., Dienstbier J., Henner K., Herfort K., Kutvirt O., Kurz J. Je to názorným dokladem, že v Čechách byla uzavírána česko-německá manželství a narozené děti se pak rozhodovali pro národnost českou nebo německou.

Historie česko--německých vztahů

Na tomto místě je vhodné připomenout česko-německé vztahy v minulosti. V 18. a v první polovině 19. století byla v Čechách příslušnost k rodné zemi určována takzvaným zemským vlastenectvím: Čech je ten, kdo žije v Čechách. Filozof a teolog Augustin Smetana (obr. 2), člen českého rytířského řádu Křížovníků s červenou hvězdou, nazývá obyvatele českého království „Boehmen der deutscher und tschechischer Zunge“ – tedy Češi německého i českého jazyka. Bernard Bolzano (obr. 3), pražský rodák s italsko-německými rodinnými kořeny, profesor filozofie, matematiky a teologie, vysvěcený katolický kněz, při svých nedělních kázáních povzbuzuje české i německé studenty k přátelské, bratrské spolupráci pro blaho společné vlasti.

Po napoleonských válkách v Evropě sílí národní uvědomění ve všech zemích tohoto světadílu. Stoupá zájem o slavná období dějin, péče se věnuje národním jazykům a zemské vlastenectví nahrazuje vlastenectví jazykové: Čech je ten, kdo mluví česky. Rozvoj českého obrození byl posílen myšlenkami německého filozofa Johanna Gottfrieda Herdera (obr. 4). Ten píše se sympatiemi o Slovanech, o jejich mírumilovném životě a předpovídá jim velkou budoucnost. Nezvolenou, ale všeobecně uznávanou hlavou českých obrozenců se stal jazykovědec Josef Jungmann (obr. 5).

Revoluční rok 1848 zasáhne postupně celou Evropu. V Praze 14. března toho roku se schází ke společné schůzi Češi i Němci a formulují své politické požadavky. Povstala i Vídeň a císař Ferdinand Dobrotivý vyhlašuje konstituci, ruší cenzuru, připravují se volby do zemských sněmů i do vídeňského parlamentu. Požadavkem Čechů je změna vídeňského centralismu v konstituční monarchii federativního uspořádání tak, aby všechny národy mnohonárodnostního Rakouska měly stejná práva. Čeští Němci vzhlížejí k Frankfurtu, kam je svoláván celoněmecký parlament, který svůj úkol vidí ve sjednocení všech Němců žijících dosud v několika královstvích, vévodstvích, knížectvích a svobodných městech v jeden stát. S tímto velkým státem by se mohlo spojit Rakousko i s českými zeměmi. Od této chvíle se politické cíle a cesty Čechů s Němci rozcházejí.

Německý parlament ve Frankfurtu nabídl německou císařskou korunu pruskému králi Fridrichu Vilémovi, ten ji však odmítl přijmout z rukou poslanců. Německé sjednocení se zatím nedaří.

Ani Rakousko se nezměnilo ve federativní stát jednotlivých národů. V následujícím století světová válka překreslila mapu Evropy. Po rozpadu Rakouska vzniká nový stát – Československá republika, ve které žije 3,5 milionu Němců. Nová situace vyžaduje nová řešení. Samostatný stát vítají jen Češi. Ústava republiky zaručuje stejná práva občanům všech národností, Němci ale neradi přijímají postavení menšiny. Na obou stranách se však postupně objevuje snaha pro vzájemnou spolupráci a dorozumění, žádoucím cílem by bylo „švýcarské řešení“. Role prostředníka mezi Němci a Čechy se ujímá prezident T. G. Masaryk. Za úspěch považuje vznik společné vlády českých a německých ministrů.

Dobrým příkladem spolupráce českých a německých lékařů se stala jejich společná schůze v květnu 1929. Toto setkání reagovalo na nově připravované zákony ministerstva zdravotnictví, které lékaři vnímali jako nepřijatelné poškození svých práv. Společně se v Národním domě v Praze sešli zástupci českých i německých komor, odborných společností, i reprezentanti české a německé lékařské fakulty. Časopis Věstník českých lékařů z 24. května 1929 podrobně referuje o této události. Přítomné lékaře pozdravil profesor R. Fischl jako zástupce německé univerzity, MUDr. Springer za německou sekci lékařské komory. Schůze se zúčastnili i politici, za německé sociální demokraty poslanec Hackenberg a za německé křesťanské sociály senátor Hilgenreiner. Byli přítomni i redaktoři německých časopisů Prager Tagblatt, Bohemia, Sudetendeutsche Tageszeitung.

Z vystoupení profesora R. Fischla citujeme: „Pozdravuji vás co nejsrdečněji jménem lékařské fakulty Německé univerzity v Praze. Přijměte moje ujištění, že uznáváme oprávněnost vašich požadavků a že se vynasnažíme zasadit se o jejich splnění. Ujišťuji vás ještě jednou našimi vřelými sympatiemi. Skutečnost, že jsme se sešli bez rozdílů národní příslušnosti a politického přesvědčení, je významnou událostí. Jménem německé lékařské fakulty vám dávám z tohoto místa slavnostní ujištění, že za vaše jak spravedlivé, tak mírné požadavky se zasadíme vší silou a vší vahou.“

Místopředseda Reichsverbandu MUDr. Reiman oslovuje přítomné „milí čeští kolegové“.

Vstřícným podnětem byl i návrh profesora J. Jesenského, přednosty Zubní kliniky, postavit budovu pro postgraduální výuku lékařů z české a německé fakulty. Návrh byl schválen, ale z finančních důvodů se neuskutečnil.

Německý spisovatel Emil Ludwig ve snaze přiblížit prezidenta Masaryka německým občanům vydává knihu „Duch a čin. Rozmluvy s Masarykem“. Z této knihy cituji Masarykova slova: „Naši Němci s námi žijí po staletí, jsou s námi kulturně i hospodářsky srostlí. Jejich kultura nepodlehla vlivům severním, pruským, spojení se Slovany je obohacovalo. Navzájem posilovali u nás duchovní bohatství Západu a dali nám leckterý dobrý podnět.“

V roce 1991 se čeští historici zabývali česko-německými vztahy a ve svém závěrečném prohlášení píší: „Komplikovaný, v celém historickém procesu se rozvíjející a měnící vztah Čechů a Němců nebyl vždy napjatý až nepřátelský, naopak, někdy převládala období spolupráce, porozumění a tolerance. Teprve v novodobých dějinách, v období nacionalismu, politických a národnostních sporů, se zásadně rozešly cesty Čechů a Němců, kteří byli v naší zemi po staletí usídleni.“

Osobnosti německé lékařské fakulty v Praze

Následující text připomene životní data šesti osobností německé lékařské fakulty v Praze. Jsou uvedena v chronologickém pořadí jejich působení.

Heinrich Schmidt se narodil v r. 1840 v Praze, kde prožil celý svůj život. Studoval na pražském malostranském gymnáziu a promoval na německé univerzitě v Praze v r. 1875. Nastoupil nejprve do patologicko-anatomického ústavu, kde byl demonstrátorem již jako student, a poté přechází jako asistent na chirurgickou kliniku. V r. 1875 mění ze zdravotních důvodů svůj obor, rozhoduje se pro zubní lékařství a specializaci získává po ročním pobytu ve Vídni. V Praze se pak stává docentem pro zubní lékařství a čelistní chirurgii v r. 1880. V Praze provozuje i soukromou praxi. Je znám svou dobročinností, nemajetné pacienty ošetřuje zdarma. Svou dráhu končí v zubní ordinaci na poliklinice, která v r. 1889 byla zřízena právě pro něho. Byl uznáván jako vynikající učitel. V Praze umírá v r. 1895.

Heinrich Boennecken pocházel z Německa z Krefeldu, kde se narodil v r. 1862. Medicínu studoval postupně v Bonnu, Berlíně a končí ve Freiburgu. Po promoci v r. 1886 nastupuje jako lékař v městské nemocnici v Elberfeldu a po roce přijímá na dva roky místo lodního lékaře u severoněmeckého Lloydu. V r. 1889 se stává asistentem chirurgické kliniky lékařské fakulty v Roztoku. Za zkušenostmi odchází až do Spojených států a ve Filadelfii na University of Pennsylvania získává specializaci v zubním lékařství a titul Doctor of Dental Surgery. Po návratu habilituje v Bonnu v r. 1891 a v r. 1897 přichází do Prahy jako profesor zubního lékařství na německé lékařské fakultě. V r. 1929 je v Praze jmenován přednostou ústavu. Po třech letech odchází na odpočinek. Umírá v r. 1937 v Karlových Varech.

Wilhelm Bauer, narozený v Praze v r. 1886, studoval na německé lékařské fakultě pražské univerzity, kde promoval v r. 1912. Po klinické praxi v Praze odchází do Innsbrucku, kde je v r. 1925 habilitován pro zubní lékařství a v r. 1933 je jako profesor jmenován přednostou kliniky pro zubní lékařství. V r. 1939 vzhledem k mezinárodní situaci opouští Rakousko a emigruje do Spojených států, kde nachází uplatnění jako profesor patologie a ředitel stejnojmenného ústavu i oddělení pro výzkum na univerzitě v St. Louis. Tam po odchodu na odpočinek umírá v r. 1956.

Karl Häupl byl Rakušan narozený na břehu malebného alpského jezera Attersee. Vystudoval medicínu v Innsbrucku. Promoval v r. 1919 a na tamní lékařské fakultě působil až do r. 1923, kdy se rozhoduje získat specializaci v zubním lékařství v Oslo. Tam habilituje v r. 1927 a zůstává až do r. 1934, kdy přichází do Prahy na německou lékařskou fakultu jako mimořádný profesor a přednosta kliniky pro onemocnění zubní a čelistní. Z Prahy je v r. 1942 povolán do Berlína, kde se věnuje čelistní ortopedii a protetice. Do Innsbrucku se po válce vrací a v r. 1951 odchází na Lékařskou akademii do Düsseldorfu. V r. 1960 je pozván do Basileje jako řečník při oslavách 500 let trvání tamní univerzity. Bezprostředně po jeho projevu jej postihl srdeční infarkt, jemuž podlehl.

Fritz Brosch pocházel ze Svitav, kde se narodil v r. 1903. Po studiu na německé lékařské fakultě, kde promoval v r. 1929, odchází na chirurgická oddělení nemocnice nejprve v Šumperku, pak v Uničově a konečně ve Šternberku. V r. 1934 přichází do Prahy na zubní kliniku k profesoru Häuplovi, kde získává specializaci v zubním lékařství a čelistní chirurgii. Své vzdělání rozšiřuje na univerzitě ve Vídni a po návratu se v Praze v r. 1939 stává docentem pro uvedené obory. Po povolání profesora Häupla do Berlína se v r. 1943 ujímá vedení kliniky jako řádný profesor. V r. 1950 na univerzitě v Hamburku působí jako profesor na klinice nemocí zubních, ústních a čelistních. Svou univerzitní dráhu končí v r. 1961, pak pokračuje jako šéflékař stomatologického oddělení městské nemocnice v Hamburku. Datum jeho smrti slovníky neuvádějí.

Josef Eschler (obr. 6) se narodil v roce 1908 v Lísce u Děčína. Po studiu medicíny na německé univerzitě v Praze promuje v r. 1933 a nastupuje na kliniku pro zubní lékařství a čelistní chirurgii v Praze, kde habilituje v r. 1939. Rok poté je pozván jako hostující profesor na univerzitu v Tokiu, kde zůstává až do r. 1945. Mezitím je v Praze v r. 1943 jmenován profesorem. Po válce pracuje ve Stuttgartu v nemocnici sv. Kateřiny a v r. 1960 odjíždí do Káhiry a následně do Bombaje jako hostující profesor. Po návratu působí jako profesor a přednosta kliniky pro zubní lékařství a čelistní chirurgii lékařské fakulty ve Freiburgu, kde v r. 1969 umírá.

Z těchto šesti uvedených učitelů se Schmidt a Bauer narodili v Praze, Eschler v severních Čechách a Brosch na Moravě. Häupl byl Rakušan a Boennecken byl Němec. V Praze se narodil a trvale žil Schmidt – a je také jediný z uvedených, který byl připomenut v roce 1908 v Časopise lékařů českých.

Historická poznámka

Německá univerzita v Praze (německy Deutsche Universität Prag), původně C. k. německá univerzita Karlo-Ferdinandova (německy K. k. deutsche Karl-Ferdinands-Universität zu Prag, 1882 – 1920), byla německojazyčná univerzita v Praze. Vznikla rozdělením Univerzity Karlo-Ferdinandovy roku 1882 na německou a českou. Roku 1920 byla přejmenována na Německou univerzitu v Praze, a to na základě zákona z 19. února 1920, č. 135/1920 Sb., známého jako Lex Mareš. Po německé okupaci roku 1939 se stala říšskou univerzitou s oficiálním názvem Německá Karlova univerzita (německy Deutsche Karls-Universität) a roku 1945 byla po osvobození Československa zrušena. Na Německé univerzitě v Praze vyučovala i studovala řada vynikajících osobností, včetně mnoha Židů.

Fotogalerie