Byla rodinným stomatologem v nejlepším slova smyslu, protože pacienti byli opravdu její druhou rodinou. Věděla, co kdo potřebuje, o čem si s kým popovídat, nikdy neviděla jen samotné zuby, ale celého člověka.

I přes své mnohaleté zkušenosti měla až do konce veliký respekt k práci, kterou dělala. Kdo by si představoval, že po tolika letech mohla ošetřovat i „poslepu“, mýlil by se. Pracovala ve skrytu, bez veřejných ocenění, s neuvěřitelnou vytrvalostí. Případné neduhy, nemoci a úrazy překonávala optimismem a další prací. Až teprve smrt jí jednoho rána zabránila přijít do ordinace.

Náš vzájemný vztah byl takový, jaký si jen lze přát mezi kolegy, které dělí dvě generace. Nikdy jsem nepohrdala metodami ze staré školy, protože bývají osvědčené, jednoduché, levné a rychlé – a ona to věděla. Snažila jsem se nevynechat příležitost, jak se od paní doktorky něco naučit, a ona mě nikdy neodbyla. Ona se zase na oplátku zajímala o postupy moderní, zpovídala mě pokaždé, když jsem za sebou měla nějaké školení (sama už tam prý chodit nebude) a vše se mnou konzultovala jako rovný s rovným. Kromě toho mě vždy podržela, když se u mě rodinné problémy mísily s těmi pracovními. Sama měla jistě dost starostí, ale mně vždy domlouvala, ať si je nedělám.

Když bylo náhodou někdy méně práce, diskutovaly jsme kromě „zubů“ třeba o zahradničení nebo o politice. Měla přímo dar udělat ze zubní ordinace příjemné místo – pro pacienty i pro personál.

V posledních měsících mluvila o jednom skromném přání. Letos na jaře chtěla oslavit šedesátileté výročí od nástupu do praxe. Nevyšlo to. Je tedy na nás, kteří jsme stále tady, abychom pokračovali a dělali čest její památce a našemu povolání. Paní doktorka Marie Tichá se dočkala zaslouženého odpočinku. Ale tak trochu kvůli ní doufám, že i v nebi potřebuje občas někdo spravit zuby.