Jaká byla, paní docentko, vaše cesta ke stomatologii?

Ještě když jsme bydleli v Litomyšli, můj tatínek, patolog, pracoval na 1. LF UK v Praze a dostal nabídku pracovat v Ústavu anatomické patologie v Olomouci. Toto se opravdu stalo, a tak mám za sebou poměrně nevšední zážitek ze svého dětství, kdy jsme půl druhého roku bydleli přímo na patolce. Pan profesor MUDr. Josef Zrzavý, anatom, s dvěma foxteriéry, Astíkem a Doríkem, v jednom křídle, my, dvě holky s rodiči, ve druhém křídle teoretických ústavů. Mimochodem – prof. Zrzavý, bratranec věhlasného malíře Jana Zrzavého, byl legendární a všestrannou osobností a pro nás, zubní lékaře, vydal v roce 1978 Anatomii pro stomatology.

Nakonec moji rodiče dostali byt a v Olomouci jsme zůstali. Tam jsem také vystudovala stomatologii. Jak to tak bývalo, a kolegové to často zmiňují i ve vašich rozhovorech, původně jsem chtěla studovat všeobecnou medicínu. To ale ani u nás kádrově neprošlo, a tak jsem se stala zubní lékařkou. A svou práci miluji – takže to dobře dopadlo.

Mimochodem. Jako pomvěd jsem tehdy mladším studentům přednášela patologickou histologii. Byl mezi nimi i budoucí první prezident ČSK MUDr. Jiří Pekárek.

Měla jsem štěstí na věhlasné a výborné pedagogy. Můj ročníkový učitel byl tehdejší asistent, později prof. MUDr. Miroslav Eber, CSc. Záchovnou stomatologii nám přednášela a učila nás pozdější doc. MUDr. Jitka Stejskalová, CSc., protetiku MUDr. Milan Prokeš a prof. MUDr. Jaroslav Prucek, CSc. A samozřejmě do legendárního domečku hrůzy jsme chodili na stomatochirurgii k prof. MUDr. Emilu Jiravovi, DrSc. Musím říct, že všichni učitelé na nás byli hodně přísní, nároční a pedagogicky důslední. To se nám pak v praxi moc dobře hodilo.

Brzy po absolutoriu jste odešla do Prahy...

Byl to takový románek. Ještě ve čtvrtém ročníku studia jsem se vdala, v pátém ročníku se mi narodila dcera Hanička (pozn. red.: MUDr. Hana Leino Pastrňáková, zubní lékařka), po promoci následovalo předatestační kolečko na stomatologické klinice JEP v Olomouci, manželova vojna – a rozvod.

A pak jsem jednoho dne na protetickém oddělení ošetřovala a udělala můstek jakési paní Gojišové, mamince svého stávajícího manžela. Ten mě tehdy za odměnu pozval na večeři – a já se za ním i s dcerkou stěhovala do Prahy.

Na umístěnku jsem nastoupila do OÚNZ v Praze 4, U Zelené lišky. Následovala poliklinika v ulici Antala Staška, následně poliklinika na Budějovickém náměstí, abych to měla blízko domů. V práci jsem byla spokojená, všechno bylo fajn. Narodil se nám syn Ondra. Dnes je také i on lékař, gynekolog.

Co vás tedy nakonec přivedlo na kliniku?

Byly to vlastně zase rodinné důvody. Práce na poliklinice mě bavila, ale byly tam střídavé směny a pohotovostní služby. Jenže já se chtěla víc věnovat rodině. Řešení přišlo paradoxně v podobě nabídky od vedoucí oddělení záchovné stomatologie doc. MUDr. Evy Zemanové, CSc. Ta mi na II. stomatologické klinice UK na Karlově náměstí nabídla místo sekundáře – s pevnou pracovní dobou. Od sedmi do půl čtvrté. To mi velice pomohlo vzhledem k mým již školou povinným dětem.

Na stomatologické klinice na Karlově náměstí jsem složila v r. 1988 atestaci II. stupně a především jsem se tam poznala se svými budoucími vzácnými kolegy a kolegyněmi MUDr. Magdalenou Koťovou, Ph.D., primářem MUDr. Pavlem Hájkem, doc. MUDr. Marií Bartoňovou, CSc., MUDr. Dagmar Kudrnovou.

Počátkem 90. let pak následovala vaše cesta na Vinohrady.

Ano. Jednoho dne v r. 1991, to už bylo po revoluci, na mě čekal před klinikou jakýsi muž. Řekl mi: Ahoj Evo, já jsem Jirka Pekárek! Známe se z Olomouce, učila jsi mě v Olomouci histologickou patologii. Dokonce o mně věděl, že s kolegou MUDr. Ivanem Dědicem, CSc., jsme už tehdy, s velkou protekcí, zkoušeli dělat a učili se aplikovat první bílé výplně ze zahraničních fotokompozit. Jako jedni z prvních, ne-li vůbec první v Československu. A tak mi nabídl, zda bych nechtěla jít učit k němu na Vinohrady, kde se stal přednostou kliniky. Se slovy: Budeš si tam moct dělat ty tvoje bílé plombičky. To bylo něco nádherného, ani jsem tomu nemohla uvěřit! Tak jsem 1. října 1991, se souhlasem přednostky kliniky prof. MUDr. Lilly Haisové, CSc., z mojí tehdejší mateřské kliniky na Karlově náměstí, nastoupila na Stomatologickou kliniku 3. LF UK a FN Královské Vinohrady. Jednou týdně jsem učila studenty všeobecného lékařství stomatologii. Na konci prvního semestru mě studenti mile překvapili, když mě vyhodnotili jako nejlepšího učitele fakulty. Snad že jsem byla moderní. Ukazovala jsem jim, jak se dělají bílé výplně, jaký je to materiál a jaký je výsledek takto ošetřených zubů. Učila jsem je tu podstatu – tedy jak o zuby pečovat a co to znamená mít krásné zdravé zuby.

Koncem osmdesátých let do Československa přicházela první kompozita. My je měli např. od firmy De Trey. Na trhu byl i náš kompozitní materiál Evicrol. Musím říct, že když se někdo naučil postup dělat technologicky správně, jako třeba prof. Eber, dosahovalo se ve frontálním úseku chrupu překvapivě dobrých výsledků. Mám několik pacientů, kteří mají opravený zubní růžek ve frontálním úseku chrupu ještě dnes.

A v roce 1995 po odchodu Jiřího Pekárka z Vinohrad na plný úvazek do Komory dostaly události rychlý spád...

Ředitelka nemocnice MUDr. Zuzana Roithová mě pověřila vedením kliniky. Současně jsem dostala příslib od prof. MUDr. Cyrila Höschla, DrSc., děkana fakulty, že když tam dva roky vydržím a klinika bude šlapat, zůstane rodící se fakultně-klinické pracoviště zachováno i do budoucna – a jmenoval mě zástupkyní přednosty kliniky. To pro mě byl velký závazek.

Takže jsem na Vinohradech zůstala já a primářka MUDr. Živa Müllerová, CSc., na oddělení rozštěpových vad, které bylo již přiřazeno ke klinice, s několika lékaři. První, koho jsem přesvědčila, aby s námi do toho šel, byla MUDr. Magdalena Koťová, Ph.D., kterou jsem požádala, aby se ujala vedení právě zřízeného oddělení ortodoncie. Ta se v tom doslova našla. V ortodoncii a problematice rozštěpů se cítí ve svém živlu a reprezentuje v oboru kapacitu v tom nejlepším slova smyslu.

Pak za námi přišli moji už zmínění kolegové z Karlova náměstí. Musím říct, že MUDr. Roithová jako ředitelka fakultní nemocnice vytvořila pro naši práci výborné podmínky.

Habilitovala jsem a v roce 2001 byla jmenována přednostkou kliniky. V roce 2018 jsem funkci předala kolegovi MUDr. Jiřímu Borovcovi, maxilofaciálnímu chirurgovi. Jsem ráda, že to všechno běží dál, protože, upřímně řečeno, cítila jsem se již trošku unavená. A moje zásada je, že vše má svůj čas.

Zůstaňme ještě v devadesátých letech, kdy jste začala spolupracovat na budování komorového vzdělávacího systému.

Když jsem měla na Vinohradech první přednášky, reakce na ně nebyla zdaleka vždycky pozitivní. Záhy jsme však na klinice otevřeli kurzy estetické stomatologie, tenkrát ještě jen na kompozitní výplně a nové estetické výplňové materiály. Oponentů nebylo málo, ale nakonec se vše rozjelo. Těmi kurzy nám prošly nějaké čtyři tisíce zubařů. Andulka Švehlová, naše paní sekretářka, to všechno organizovala. Patří jí veliké uznání a poděkování. Podobné kurzy se pak pro svou oblíbenost realizovaly i na Komoře. Také můj další kurz o zásadách hygienického programu v ordinaci kolegové, zpočátku překvapeni tím samozřejmým tématem, přijali vlídně, se zájmem.

Ráda jsem se věnovala práci v odborném výboru pro Pražské dentální dny. Časem se přidal doc. MUDr. Luděk Peřinka, CSc., kdy práce začala růst co do množství, kvality i pestrosti. Pak jsem se už naplno musela pustit do řízení kliniky, a tak jsem svoje komorové aktivity utlumila.

Co vás přivedlo k myšlence vytvořit bakalářské studium pro dentální hygienistky?

Zejména při svých cestách po světě, když jsem se zajímala o to, co se skrývá pod tehdy pro nás ještě nezřetelným pojmem dentistry a estetika, jsem viděla odlišné vnímání práce stomatologa v ordinaci. Líbilo se mi, jak se vlastně už od počátku studia formuje týmová spolupráce zubního lékaře, laboranta a dentální hygienistky. Říkala jsem si, že bychom také u nás měli otevřít vysokoškolské studium – opravdové studium dentistry s vlastní fakultou. Přemýšlela jsem, jak na to, domluvila se s kolegyní dr. Koťovou a samozřejmě také se svou pravou rukou Andulkou Švehlovou. A pustily jsme se do díla. Třikrát jsme vypracovaly a předložily ke schválení curriculum pro bakalářský obor dentální hygienistka a vždy nám to bylo vráceno neschválené. Až počtvrté se dílo podařilo. V roce 2008 byla schválena akreditace tříletého bakalářského studia oboru Dentální hygienistka na 3. LF UK. Systematickou výuku, dnes pro pětadvacet posluchačů v ročníku, jsme zahájili ve školním roce 2008/2009.

Co vám během vaší stomatologické kariéry udělalo radost?

Ráda bych vzpomenula dvě svoje radostné aktivity. Mám to štěstí spolupracovat s implantology. S prof. MUDr. Tiborem Némethem, DrSc., a MUDr. Jiřím Hrkalem jsme v roce 2006 založili Českou společnost pro implantologii pod garancí 3. LF UK koncipovanou jako systematické vzdělávání v tomto oboru. Obrátili jsme se na kolegy do Německa, kteří mají největší evropskou implantologickou společnost a kteří nám všestranně pomohli i jako odborný garant našich akcí.

Druhá aktivita, která mi přinášela radost, byly každoročně pořádané Vinohradské dny, a to od roku 1998. Začali jsme v posluchárně na 3. LF UK ve Šrobárově ulici. Později jsme již pořádali vícedenní odborná setkání se samostatnými tematickými sekcemi. Mou konzervační a estetickou sekcí, MUDr. Koťová organizovala část ortodontickou, MUDr. Hájek dentoalveolární chirurgii, MUDr. Tomáš Slivka parodontologii a Mgr. Petra Křížová zaštiťovala dentální hygienu a prevenci. Patří jim moje díky – stejně jako přednášejícím, kteří nám vždy ochotně pomohli vytvořit odborně zajímavý program. Věřím, že Vinohradské stomatologické dny 2018, které byly pořádány v hotelu Olympik, nebyly poslední akcí v této úspěšné řadě.

Ještě bych řekla, že jsem se vždycky radovala, sice ne moc, ale o to upřímněji, když jsme na Vinohradech něco dokázali. Jsme malá klinika. Ale přece jen tady za mě vyrostli lidé, na které jsem hrdá. Především ti, které jsem už jmenovala jako blízké a letité spolupracovníky a kteří prezentují naši kliniku navenek. Přednáškami, publikacemi, svým dobrým jménem mezi pacienty. Toho si velice vážím.