Co vás, pane primáři, přivedlo ke studiu stomatologie?

Chtěl jsem jít na medicínu, kde se tehdy dva roky studoval společný základ, a na výběr jsem měl tři specializace: všeobecné lékařství, pediatrii a stomatologii. Stomatologie se mi zalíbila a vycházel jsem z toho, že člověk se ničím jen tak nerodí, tak jsem se jí začal věnovat naplno. Měli jsme v ročníku i bezvadnou partu, což pochopitelně taky hrálo svou roli.

Tenkrát, v sedmdesátých letech, bylo zubních lékařů opravdu strašně málo. Tzv. okresní stomatologové jako headhunteři jezdili po fakultách a nabízeli modré z nebe, aby získali posily zejména do méně atraktivních oblastí, do zapadlých koutů republiky. Někde na čerstvého absolventa čekal i dům s autem v garáži.

Mně se z Brna nechtělo, a tak jsem s potěšením přijal nabídku tehdejšího přednosty doc. MUDr. Zdeňka Vejrosty, CSc., a nastoupil na kliniku. Byť za skromných 1700 Kč měsíčně jako asistent. Naštěstí jsem se brzy dostal i do zdravotnického ranku, kde byly přece jen lepší platové podmínky. Ostatně, tahle anomálie na klinikách přetrvává dodnes a téměř všichni máme a prakticky musíme mít dva úvazky. Dokonce je to pěkně odstupňované: odborní asistenti 0,2, docenti 0,3 a profesoři 0,5 zdravotnického úvazku. Řeknu to otevřeně – dvěma pánům, tedy dvěma ministerstvům, těžko sloužit. Vítal bych nějakou formu sloučení těch subjektů, školského a zdravotnického, a samozřejmě s tím spojený jeden zdroj financí a jednu kategorii pracovníků. Zažil jsem sedm přednostů, jedenáct ředitelů nemocnice a desítky ministrů zdravotnictví. A systém, který existuje, neprolomil a ve svých důsledcích nenaplnil nikdo z nich.

Jak jste se dostal k chirurgii?

Musím s uznáním konstatovat, že když jsem nastoupil, byla klinika ve velmi dobré kondici a já měl šanci od svých zkušenějších a zavedených kolegů a učitelů hodně získat. Ze všech specializací. Asi nejvíc jsem se naučil na ambulantní chirurgii u staršího kolegy, později profesora a přednosty MUDr. Jiřího Vaňka, CSc. Společně jsme udělali moře práce, včetně výzkumů a také prvních průniků do neprobádané sféry implantologie, a to navzdory tomu, že nás čekal silný protivník a odpůrce pokroku v tomto směru v podobě prof. MUDr. Vladimíra Šíchy, CSc., hlavního stomatologa ČR.

Jednoho dne jsem z přízemí, z ambulance, postoupil do druhého patra. K prof. MUDr. Josefu Bilderovi, CSc. To byla škola! Přišel do Brna jako univerzální chirurg s praxí z Českých Budějovic a Plzně, jak se říká vyoperovaný, a sledovat ho při práci bylo úžasné. Měl fantastickou techniku a brzy získal i potřebnou odbornost v oblasti maxilofaciální chirurgie. Stal se pro mě skutečně velkým učitelem a vzorem. Dělal jsem vše proto, abych se k němu dostal jako asistující na operačním sále, abych se erudoval. A budiž k jeho cti řečeno, že pan profesor mě k té práci pouštěl, a dokonce jsem ho časem mohl i zastupovat.

Po roce 1989, když byly realizovány restituce, přišli jsme v Brně, jak se asi obecně ví, hned o dvě pracoviště. Na Šilingrově náměstí a u nás dole na Hybešově ulici o budovu někdejšího gymnázia. Následovala velká reorganizace, přesun části pracovišť do Bohunic. Pan profesor Bilder se stal přednostou a byl také zvolen děkanem LF MU. Této funkci se samozřejmě musel intenzivně věnovat, a tak na nás s prof. Vaňkem bylo, abychom dovedli do zdárného konce rekonstrukci budovy, která nám byla nově přidělena v areálu nemocnice u sv. Anny. Nezbývalo mi, než se ke změnám postavit čelem a převzít funkci zástupce přednosty pro LPP – a ta mi zůstala dodnes.

Jak jste tedy profilovali toto nové pracoviště?

Prakticky jsme schopni zde provádět kompletní soubor stomatologických výkonů, které ovšem nevyžadují hospitalizaci. Co se týká výuky, ta obsahuje vše s výjimkou chirurgie, kterou zajišťují kolegové na KÚČOCH v Bohunicích.

Základ tedy tvoří preklinika, jak se dříve říkalo propedeutika, dvouletá příprava absolventů na fantomech, které jsou zatím v bývalé fakultě na Komenského náměstí, ale v dohledu již je dokončení simulačního centra v Bohunicích, kde bude veškerá výuka tohoto typu soustředěna na jedno místo.

Na našich třech operačních sálech provádíme v průměru dvě stě padesát výkonů měsíčně. Naší specializací je ošetřování hendikepovaných a rizikových pacientů starších šesti let, o něž se staráme v tzv. jednodenní chirurgii. Představuje to široké spektrum dětí a mladých lidí do osmnácti let, ať už těžko zvládnutelných, s mentálním postižením, nebo s dnes obvyklými diagnózami poruchy osobnosti typu ADHD, autismus apod. Máme ale také neurologické pacienty, alergiky či ty, kteří nasbírali takovou sbírku chorob, že jejich ošetření v běžných podmínkách privátní praxe by nebylo zodpovědné. S kolegy z Anesteziologicko-resuscitační kliniky provádíme na čtyřicet celkových anestezií měsíčně a vytváříme tak přirozeného partnera Dětské nemocnici, která se na rozdíl od nás věnuje i nejmenším dětem.

Samozřejmě pokrýváme všechny specializace, včetně např. implantologie, ale personální nouze bohužel omezuje větší rozvoj některých oddělení tak, jak bychom si to na úrovni našeho klinického a výukového pracoviště představovali.

Nemocnice u sv. Anny patří k nejzadluženějším u nás a je středem pozornosti – snad všech zúčastněných subjektů. Co to znamená pro vaši každodenní práci?

Je to alarmující. Prakticky nejsme schopni do nejbližší budoucnosti standardně garantovat, že seženeme lékaře s klinickou perspektivou a zároveň určitou úrovní podloženou praktickou zkušeností. Ano, získáme absolventa. S jeho jasnou představou, že na oltář kliniky položí dva dny v týdnu a zbytek bude trávit v privátě. Něco se tady naučí, získá lichotivou noticku do svého curriculum vitae – a to je vše. Za dva, tři roky odchází. Není divu. Navíc dnes ani neabsolvuje někdejší obligátní kolečko, protože vše se v tomto směru odehrává na bázi komorového vzdělávání.

Nadšeni z toho nemůžeme být ani my, ani vedení nemocnice a fakulty, ani ministerstvo, ani pacienti. Dnes je nás tu fyzicky nějakých 56 lidí plus 6 pracovníků na dohodu. Celkem to dělá 62 lidí pokrývajících 26 plných úvazků. Aktuálně vyučujeme čtyři stovky nových zubních lékařů, tedy osmdesát v ročníku. K tomu je třeba připočítat výuku v angličtině a 350 až 400 studentů všeobecného lékařství. Ti mají stomatologii v jednom semestru zakončenou zkouškou, takže je musíme také vyzkoušet. Pochopitelně školíme zubní instrumentářky, zubní techniky a dentální hygienistky. Tady musím zdůraznit, že bez podpory Komory se pravděpodobně celý studijní segment našeho oboru s nadcházejícími lety rozpadne.

Máme jako fakultní zařízení tři úkoly. Tím prvním je vrcholná medicína. To znamená, že my bychom měli být nejprestižnějším pracovištěm, svého druhu poslední instancí, kde můžeme pacientovi pomoci. Další dva úkoly jsou výuka a výzkum. Bohužel až příliš často místo těchto úkolů zachraňujeme pacienty z terénu, které někdo z obecně známých důvodů odmítne ošetřit.

Můžete v tomto smyslu blíž charakterizovat vaše pacienty?

Často se naším pacientem stává ten, který předtím bloudil. Nutně to tedy, jak už jsem řekl, není ten, který je nad síly a erudici kolegů praktických zubních lékařů. Může to být člověk ne příliš solventní, ne příliš odpovědný ke svému zdraví, se špatnou hygienou a dalšími problematickými zdravotními návyky či osobnostním profilem. Přeci není možné, aby měl člověk bez nějaké speciální diagnózy v pětatřiceti zdevastovaný chrup, tedy tzv. neměl zuby. Za to si může sám. Problém pak nastane, když to chce změnit, chtěl by třeba implantáty, ale svou mentalitou na takové radikální řešení není nastaven. Jak si máme o někom, kdo si zřejmě nikdy pořádně nevyčistil zuby, myslet, že když mu zavedeme implantáty, tak se jeho chování, ta malhygiena změní?

My u nás už roky stavíme tzv. žurnální služby, kde jeden lékař řeší tyto situace a provádí takovou první filtraci našich pacientů. Podobný systém uplatňujeme i na našem dětském oddělení. Je třeba si však uvědomit, že jde o nezbytnost v daných podmínkách a nikdy nešlo o nějaký ekonomický přínos – ten si od toho ani nemůžeme slibovat. Svého času jsme provozovali pohotovost. Nakonec se ukázalo, že to představuje v příjmech a výdajích jakoby čistou nulu, ale o rentabilitě ve vztahu k našemu zařízení nemůže být řeč. Dnes tedy pohotovostní službu v Brně zajišťuje úrazová nemocnice – jak se u nás říká na Ponávce.

Zcela jistě naroste problém s nejmladšími pacienty. Někdejší systém povinných školních prohlídek se z dnešního pohledu ukazuje jako svým způsobem fungující. Sny o rodinném stomatologovi se sice někde naplňují, tedy především tam, kde je vzorná péče o chrup a vlastně není moc co řešit, až třeba na ortodontické zásahy. Ale obecně se čím dál tím víc potvrzuje, že ošetření dítěte a dospělého jsou dvě různé věci. Vyžadující dva odlišné přístupy a rozdílné, speciální znalosti a dovednosti.

Z vašich slov je patrné, že půl století, které jste, ať již coby student nebo jako učitel a posléze výkonný lékař a dlouholetý zástupce přednosty kliniky pro léčebně preventivní péči, strávil ve velké brněnské nemocnici, přineslo řadu velmi rozporuplných zkušeností z provozu tohoto zdravotnického kolosu...

Tak jak se proměňuje profil absolventů, potřeby pacientů a celkové vnímání otázky zdraví a zdravotnictví v celé společnosti, musí se proměnit i celý náš systém, který to vše má zajistit. U nás v Brně můžeme dobře vidět, že navzdory obrovskému úsilí a nasazení jednotlivců není možné efektivně čelit ekonomickým výzvám poznamenaným zastaralým a nedomyšleným systémem našeho zdravotnictví. Klinickou výuku budoucích lékařů nevyjímaje. Přál bych si změnu, která postupně narovná celý systém tak, aby fungoval ke spokojenosti všech zúčastněných. Věřím a doufám, že naše Komora tomu napomůže. Bohužel ta proměna přesahuje hranice zdravotnické problematiky a týká se jakéhosi celospolečenského konsensu. To ji nejen brzdí, ale doslova oddaluje kamsi do neurčité budoucnosti.

MUDr. Lubomír Freyburg, CSc., nositel čestného titulu ČSK Osobnost české stomatologie z r. 2017.