Docentka Lenka Roubalíková a její osudové zkratky ILF, IDV PZ, ČSK, PDD, CECDO, ČES…
Doc. MUDr. Lenka Roubalíková, Ph.D., pochází z lékařské rodiny. Oba její rodiče pracovali na umístěnky ve svitavské nemocnici. Tam se také narodila. Po absolvování „nultého ročníku“ se konečně dostala na studium stomatologie. Profesní dráhu pak nastoupila na zubním oddělení v břeclavské poliklinice. Odtud – přes práci na katedře stomatologie ILF a následné dlouholeté řízení Stomatologického centra IDV PZ a provozování soukromé praxe – vedla její cesta až na Stomatologickou kliniku LF MU a FN u sv. Anny v Brně, kde dnes nejen vyučuje, ale také vede Oddělení konzervačního zubního lékařství. Další bohaté aktivity doc. Roubalíkové v oblasti zubního lékařství, především lektorská a přednášková činnost hlavně v rámci vzdělávacích akcí ČSK, jakož i letité působení ve vědecké radě ČSK, a samozřejmě také spoluúčast při založení České endodontické společnosti, patří určitě k těm nejviditelnějším.
Kteří vaši brněnští pedagogové vám, paní docentko, zůstali v paměti? A jak vypadaly vaše první kroky do praxe?
Doc. MUDr. Boris Bílý, CSc., k tomu jsme chovali nelíčenou úctu. Působil na protetice a ke studentům měl úžasný vztah, mohli jsme u něj praktikovat i o prázdninách. Prof. MUDr. Josef Bilder, CSc., to byla také velká persona. I o mnoho let později v závěru své kariéry, kdy působil ve Stomatologickém centru IDV PZ, se stále dělil o svoje zkušenosti. Mě občas usměrňoval i v mých manažerských aktivitách.
Měla jsem vlastně štěstí, že jsem nastoupila v Břeclavi. Vynikající škola života. Stomatologii tam vedla MUDr. Alena Sasínková. Byla k nám náročná, ale zároveň byla i naší jistotou a oporou. Absolvovala jsem tam i první atestaci. Po mateřské jsem se do Břeclavi na chvíli vrátila, a nakonec se mi tam podařilo díky dr. Sasínkové dostat do atestační přípravy druhého stupně, kterou jsem splnila v roce 1988.
Jednoho dne vám ale Břeclav přece jen začala být těsná...
Toužila jsem pracovat na nějakém pracovišti vyššího typu. Věděla jsem, že při mém kádrovém profilu mnoho naděje není, ale přesto jsem napsala dopis, že bych měla zájem pracovat na ILF – když klinika byla pro mě zcela nedostupná. Za vlády legendárního, ideologicky nekompromisního prof. Šíchy ovšem ani to nebylo možné. Tak jsem se po jednom neúspěšném konkurzu smířila s myšlenkou, že toto pro mě není. Také na stáže bylo obtížné se dostat, ty byly určeny hlavně pro budoucí primáře a ordináře. Avšak díky velkorysosti dr. Sasínkové a doc. Vaňka, který měl kladný vztah k Břeclavi jako ke svému někdejšímu působišti, se mi poštěstilo jezdit jednou týdně asistovat a posléze i trošku operovat na stomatochirurgii tehdejší II. stomatologické kliniky v Brně. Poměrně často jsem asistovala i prof. Bilderovi při náročných operacích. Operoval fantasticky! Jako byste listovali v anatomickém atlasu.
V polovině 80. let se mi podařilo dostat se na měsíční stáž na Katedru stomatologie ILF. A jak jsem tam tak jednoho dne stála u křesla, objevil se ve dveřích obávaný prof. Šícha. Na úvod mi vytknul, že mám na ruce hodinky – a jedním dechem se mě zároveň zeptal, zda trvá můj zájem tam pracovat. A já jsem troufale odpověděla, že samozřejmě.
V roce 1988 jsem tedy byla na základě konkurzního řízení přijata na Katedru stomatologie ILF. Začala tak významná etapa mého profesionálního života. Než mi ale oznámili přijetí, trvalo to několik měsíců. Zjevně hledali někoho, kdo bude v tomto směru lépe kádrově-politicky vyhovovat. Kupodivu nikoho nenašli – takže mě nakonec do ILF přijali.
A pak už bylo všechno jinak...
Šéfkou katedry ILF se v roce 1989 stala doc. MUDr. Olga Jedličková, CSc. Tehdy tam panovala jakási dvojkolejnost. Jednak se tam nacházelo pracoviště institutu, který byl primárně určen pro vzdělávání středních zdravotnických pracovníků – a společně s tím tam existovala, jako jakýsi apendix, katedra ILF. Vše se ale rychle vyvíjelo, měnil se také ILF v Praze a vznikla myšlenka, že by se katedra ILF delimitovala do Brna, a tak vlastně splynula s tehdejším Institutem pro další vzdělávání středních zdravotnických pracovníků. Později přejmenovaném na Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví. To se psal rok 1991 a k delimitaci došlo v roce 1992. Hledal se samozřejmě nový šéf tohoto sloučeného pracoviště a já do konkurzu vstoupila. Promluvila jsem si s pár lidmi, vypravila jsem se také na Komoru, vyměnili jsme si názory, prodiskutovali, co a jak. Konkurz jsem vyhrála a dostala smlouvu. Zatím na dva roky.
Sloučení přineslo řadu výhod. Didaktické vybavení, ubytování, stravování. Dříve nemyslitelný servis. Začali jsme vytvářet program kurzů. Pozvala jsem například dr. Jiřího Sedelmayera, který pro nás udělal celou sérii přednášek.
Po dvou letech jsem konkurz zopakovala a byla jsem jmenována na dobu neurčitou. Ve funkci vedoucího lékaře Stomatologického centra jsem pak v IDV PZ setrvala až do roku 2003. Ředitel MUDr. Petr Svačina byl asi nejlepší šéf, kterého jsem si tehdy mohla přát. Fandil mému odbornému růstu, kryl mi záda a já zase cítila ten závazek, aby vše dobře fungovalo.
Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, čítající nějakých ani ne 250 lidí, existoval v té podobě až do zmíněného roku 2003, kdy se změnil jeho statut a přeměnil se na Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů. Nás, bohužel, delimitovali pod Fakultní nemocnici u sv. Anny. Kdybychom skončili přímo pod fakultou, bylo by to bývalo méně bolestné, ale to se už tak stalo.
V IDV PZ se mi tehdy otevřelo nepřeberné množství šancí, kterých se člověk mohl chopit. Ředitele MUDr. Svačinu jsem požádala, abych si mohla zvýšit svou kvalifikaci a získat vědeckou hodnost Ph.D. Dostala jsem od něj maximální podporu. Rozjela jsem se za prof. MUDr. Miroslavem Ebrem, CSc., do Olomouce a on mě přijal jako školitel. V roce 1999 jsem v Olomouci úspěšně obhájila disertační práci.
S habilitací to bylo těžké. Když jsem se o ni ucházela, sdělili mi, že musím učit na vysoké škole. V Brně jsem neuspěla, a tak mi pomocnou ruku opět podali v Olomouci. O moje tamní působení se postarala především doc. MUDr. Jitka Stejskalová, CSc., dlouholetá přednostka I. stomatologické kliniky LF UP a FN Olomouc.
Olomoucká univerzita pro mě znamená mnoho. Vlastně je to jakási moje druhá alma mater. Dodnes tam velmi ráda jezdím k obhajobám disertací a doktorským zkouškám. Nakonec MUDr. Svačina promluvil s prof. Bildrem a prof. Vaňkem a díky této přímluvě jsem se dostala i k výuce tady v Brně na stomatologické klinice. Učila jsem někdy od roku 2001 preklinické zubní lékařství, ale zkoušet jsem ještě nemohla. V roce 2003 jsem úspěšně habilitovala.
Jak se profiloval váš odborný zájem ve stomatologii?
Formovalo se to jaksi osudově. V Brně mi nabídli konzervační zubní lékařství. Já jsem ale vždycky chtěla být protetik nebo chirurg, čímž jsem se intenzivně zabývala už v Břeclavi, jakkoliv jsem tam pokrývala především práci praktického zubního lékaře. Nakonec mi tato část stomatologie přece jenom přirostla k srdci. Ve výzkumu jsem se zaměřovala zejména na adhezivní materiály, jejich vazbu k zubním tkáním, a na morfologické analýzy pomocí elektronového mikroskopu i jejich chování v prostředí dutiny ústní. Významnou část mé výzkumné práce představuje oblast výzkumu FRC, tedy vláknových kompozit – a také laser ve stomatologii. Tím se zabývám již víc než dvě desetiletí. Jak v klinice, tak v experimentu.
V podstatě jsem ale celý život praktická zubní lékařka. Hodně jsem se zabývala endodoncií a stále ji přednáším i na fakultě. V roce 2009 jsem si otevřela svou vlastní soukromou praxi. I když se nezabývám implantologií ani větší dentoalveolární chirurgií, mám ráda, když jednotlivé disciplíny mohu propojit ve prospěch svých pacientů.
Jak vnímáte po svých zkušenostech s vědecko-pedagogickou dráhou kritéria pro vědecký a pedagogický růst v tomto oboru?
Kritéria jsou čím dál tím tvrdší. Není to jednoduché. Je třeba to napojit na nějaký projekt a sehnat finance. Hodně lidí se do toho pustí a hodně jich to nedokončí, protože si na začátku neuvědomí, co všechno to obnáší.
Důležité je, aby školitel, který odborný růst garantuje, měl sám dost sil, erudice, času i celkového zázemí pro to, aby novým adeptům vědeckého a pedagogického růstu byl skutečnou, fungující, platnou oporou. Zdá se, že to vždycky tak není.
Vidím tak nutnost oddělit kritéria pro badatelskou, řekněme spíše laboratorní činnost na vědeckých pracovištích, a požadavky na ty lékaře, kteří vykonávají klinickou praxi a jejich hlavní prací a odbornou zkušeností je léčba pacientů. O takové změně se už dnes reálně uvažuje.
Je třeba jasně deklarovat, že nelze nadřazovat jedno druhému – vědu výuce nebo naopak. Požadavky na pracovníka musí brát v úvahu jeho schopnosti. Někdo zvládne obojí.
Čím se aktuálně zabýváte?
Naplno ordinuji a naplno učím. Lockdown to co do objemu nijak neovlivnil. Jen se změnila forma. Klinická praktická výuka je provázena online výukou, tedy novým typem přednášek, který, myslím si, zůstane významným obohacením výuky i tehdy, kdy budou znova otevřeny naše posluchárny.
Naplno se také věnuji práci pro nové Simulační centrum LF MU v Brně-Bohunicích, kde jsem měla a mám na starosti značnou část vybavení od technických specifikací po přípravu podkladů pro veřejné zakázky spolu s dalšími kolegy. Centrum již začalo fungovat a ohlas studentů i vyučujících je velmi pozitivní. Ve vybavování a kompletování ještě pokračujeme.
U nás na klinice působím v pozici vedoucí oddělení konzervačního oddělení. Ráda bych také dobudovala naše laserové pracoviště. To jsem si ještě předsevzala...
Hodně mi dala soukromá praxe. Včetně zkušenosti se zrakově postiženými pacienty, kteří byli součástí mého závazku vyplývajícího z pronájmu ordinace. Znám nyní práci zubního lékaře z obou stran. Z pohledu provozovatele praxe i z pohledu kliniky, kde kolegové často naříkají na finanční ohodnocení. Je to prosté – soukromý lékař si musí na všechno vydělat sám.
Rád bych na závěr našeho povídání připomenul vaši aktivní práci pro Komoru.
S Komorou jsem spojila svůj profesionální život už na počátku, při svém nástupu do IDV PZ. K tomu se pak přidružila rozsáhlá práce v lektorském sboru Vzdělávacího střediska ČSK. Velmi ráda jsem pracovala i v komorové vědecké radě. Z pověření MUDr. Pavla Chrze jsem také jezdila na zasedání CECDO (Council of European Chief Dental Officers). Ráda bych se pochlubila i svým spolupodílem na činnosti odborného výboru PDD a při přípravě tohoto velkého kongresu.
Nakonec bych chtěla zmínit naši Českou endodontickou společnost. V roce 2007 jsme s kolegou doc. MUDr. Luďkem Peřinkou, CSc., a MUDr. Janem Netolickým, Ph.D., položili základy její snad i dnes docela úspěšné a bohaté činnosti.
A samozřejmě největší radost mám ze svých tří vnuků. Ale to už je zase na jiné vyprávění.
22. 5. 2021
Print: LKS. 2021; 31(5): S82 – S83
Autor:
Fotografie
- Ladislav Šolc
Rubrika:
Téma: