LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

LKS 09/2022 ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

MUDr. Ladislav Korábek, CSc., MBA, rodák z okresu Chrudim, tíhl k přírodním vědám od dětství. Jeho zájmem byla biologie člověka. Věnoval se ale také filozofičtější matematice a techničtější fyzice. Pro jistotu složil přijímací zkoušky na matematicko-fyzikální fakultu a pak, když tzv. „nemohl nic ztratit“, zkusil i přijímačky na hradeckou medicínu, kam ho to táhlo ještě víc. Byl bravurně připraven a než se přítomní strážci kádrových profilů uchazečů o studium stačili vzpamatovat, byl jako syn ošetřovatelky skotu, kterou se samými jedničkami nepustili studovat ani na střední školu, a syn traktoristy v JZD, kterého nechal režim dokončit aspoň zemědělskou školu, přijat ke studiu medicíny, resp. stomatologie. Nejvíc ho ovšem lákala patologie. Dokonce pracoval během studií jako pomocná vědecká síla, tzv. pomvěd, na prosektuře. Nakonec však v roce 1980 přece jen promoval jako stomatolog. Dnes působí jako vedoucí lékař parodontologického oddělení na Stomatologické klinice 1. LF UK a VFN v Praze. Jako zubní lékař začínal v Chrudimi, v Trhové Kamenici a od roku 1982 pracoval v Chrasti u Chrudimi, kde strávil další tři léta.

MUDr. Ladislav Korábek, CSc., MBA

Jak jste se, pane doktore, vypořádával s osudy v pravém slova smyslu venkovského lékaře?

Dobře i špatně. Samozřejmě jsem měl ambice pracovat třeba i na klinickém pracovišti, protože medicína pro mě vždycky představovala vzrušující obor, kde můžu nejen léčit, ale i bádat, zkoumat, prostě víc se o obor zajímat. Na druhé straně moje první léta byla v pravém slova smyslu moji univerzitěty. Navíc mi byl blízký i určitý genius loci obce Chrasti, která leží v blízkosti Podlažic s proslulým klášterem, kde, jak zasvěcení vědí, vzniknul legendární Codex gigas, známý také jako Ďáblova bible. Spis mohutný, jenž si kladl za cíl shrnout do jediného svazku celé tehdejší lidské poznání... Jistě jen malá duchovní útěcha venkovskému zubaři – ale nádherná.

Tři roky po promoci, v roce 1983, přišla 1. atestace. S kolegy v Hradci Králové jsem byl v pravidelném kontaktu a po atestaci mi bylo nabídnuto místo na klinice. Toho jsem si moc vážil. Všechno bylo připravené, pracoval bych u docenta Bittnera na oddělení protetické stomatologie, dobře jsme spolu vycházeli, rozuměli jsme si nejen po medicínské stránce, ale třeba i technicky. Bavili jsme se o autech, já jim v laboratoři leccos opravil – čili zbývalo to už jen dořešit kádrově-personálně. Což se také stalo. Zavládlo zděšení. Zazněly takové ty dobové výkřiky včetně toho, že Korábek v neděli dopoledne nebývá doma! Všechno padlo. Naštěstí se jako deus ex machina objevil primář Kučera, krajský stomatolog. Přijel za svojí známou lékařkou do Chrudimi s tím, že hledá – nejlépe chlapa – se zájmem o protetickou stomatologii. Se svým typickým nadhledem a rozumností mě takříkajíc zachránil. A tak jsem v roce 1985 nastoupil do KÚNZu (pozn. red.: Krajský ústav národního zdraví) v Praze, abych administroval funkci krajského protetika.

Tam jsem poznal řadu zajímavých osobností naší stomatologie. Někteří z lékařů tam tehdy našli útočiště, když museli odejít z I. stomatologické kliniky LF UK – byl mezi nimi například i prof. MUDr. Václav Haberzettel, DrSc. Sblížil jsem se tam také s parodontologem MUDr. Vladimírem Kadlecem, později jedním ze zakladatelů Komory a jejím prvním viceprezidentem. Měli jsme ordinace ve třetím patře vedle sebe, spolupracovali jsme a vedli řeči. A jednou za mnou přišel a říkal: hele, mladej, na stomatologické klinice je doc. Plaček, který by nutně potřeboval parodontologa.

Ale vždyť já jsem protetik!

No, pravda, ještě jsem neměl ani nástavbovou atestaci z protetické stomatologie – tu jsem skládal až na II. stomatologické klinice, takže jsem tu funkci opravdu jen administroval. Šel jsem se tedy představit docentce MUDr. Lilli Haisové, CSc., která vedla pražskou II. stomatologickou kliniku, a od 1. prosince 1988 jsem přešel na parodontologické oddělení této kliniky. Poznal jsem se samozřejmě s prof. MUDr. Miroslavem Škachem, DrSc., doc. MUDr. Stanislavem Zábrodským, CSc., a celou tou partou výborných kolegů, osobností, ba i velikánů našeho oboru.

Kým byl pro vás pan profesor Škach?

Na rozdíl ode mě byl sportovec, rozuměl fotbalu. Vynikal také jako rybář. Pro mě představoval člověka, co má obrovskou chuť poznávat. Takovou až dětskou, živelnou. Měl z toho objevování radost, která z něho vyzařovala a současně se přenášela na jeho okolí. Po práci si rád sednul a vyprávěl si s námi o tom, co a jak by se dalo zkoumat. Byl všeobecně vzdělaným lékařem a speciálně v parodontologii a orální medicíně to byla absolutní jednička. My jsme tehdy, stejně jako dnes, sídlili v pátém patře v tzv. kachlíkárně na Karlově náměstí a o panu profesorovi se v nadsázce říkalo, že pacient teprve procházel vrátnicí a on už znal jeho diagnózu. Nebo se podíval na pacienta a říká: kolego, před dvaceti lety jsem tady viděl někoho s něčím podobným. A to byl on, ten pacient! Prof. Škach si nepamatoval jméno člověka, ale tu nemoc v dutině ústní ano. Mně říkal: když chceš něco vědět o nemocech ústní sliznice, tak do tý huby musíš koukat aspoň deset let. Dneska jsem na klinice už tři desetiletí, tak tomu začínám rozumět. Tedy především tomu, jak to prof. Škach tehdy myslel.

Měl rád vtipy, židovské anekdoty, paradoxní. V tom jsme si velmi porozuměli a já do svých přednášek velmi rád zařazuji jeho oblíbené židovské anekdoty.

S kolegou chirurgem MUDr. Ladislavem Kindlem (pozn. red.: oba lékaři stáli u základů výuky oboru dentální hygienistka v ČR), tehdejším ředitelem DH školy v pražské Sekaninově ulici (dnes SVOŠZ pro DH), jsme před dvanácti lety založili takovou malou odbornou vzpomínku na pana profesora a nazvali ji Škachův den. Tematicky pochopitelně zejména prevence, parodontologie, sliznice, dentální hygiena a vybraná témata ze všeobecné medicíny. Ale také třeba urgentní zásahy v ordinaci zubního lékaře. Letos se nám snad podaří, až pominou covidová omezení, zorganizovat už dvanáctý ročník. Jsem rád, že tak můžu trošku splatit dluh, a vzdát hold svému velkému učiteli.

Čím jste se ve své odborné a vědecké práci zabýval vy?

Moje kandidátská práce se týkala leukocytární elastázy. Pokoušeli jsme se s kolegy inhibovat aktivitu leukocytární elastázy určitými inhibitory připravenými v laboratoři. Mělo to nakročeno k tomu, že vše budeme zkoušet i v ordinaci, ale nedalo se to tak úplně říct nahlas. Moderní doba tomu našemu snažení nakonec po letech dala za pravdu. Nejde to dnes jinak, než že se podrobně studují tkáně člověka, aby se např. zjistily předpoklady pacientů pro určitý druh léčby.

Od roku 2015 jste předsedou České parodontologické společnosti.

Do čela parodontologie jsem byl zvolen po doc. Dřízhalovi. Mimochodem je také žákem prof. Škacha a jezdil za ním často z Hradce Králové, a tak jsme si už dlouho blízkými kolegy.

Někdy mívám pocit, že parodontologie stojí trochu stranou vedle ostatních specializací stomatologie. Možná i proto, že některé problémy v parodontologii nejsou dost razantně formulovány a řešeny. A jistě nejde jen o dentální hygienu.

Lidem se stává, že zapomínají na začátek. Jsme zavaleni reklamou a tím, že moderní medicína umí všecko. Takže se pak nestaráme o primární prevenci. Nám vlastně nevadí, že vznikne choroba. Protože se obecně věří, že medicína to zvládne. Ona to však není tak úplně pravda. Léčba často nebývá vůbec jednoduchá, natož aby byla bez následků.

Řešení je politické a společenské. Už kdysi jsem nepříjemně prozřel. Myslel jsem si, že je jednoduché, když se lidem řekne, aby o sebe pečovali, starali se o své zdraví, o prevenci nemocí. V naší zemi nevidím tu jasnou a nekompromisní podporu toho, aby si lidé uchovávali svoje zdraví, aby především udělali všechno pro to, že neonemocní. Pojišťovny bohužel také zůstávají tomuto zpětnému procesu od léčby k prevenci hodně dlužné. Kdysi jsem o nápravu těchto věcí dosti usiloval a myslel jsem si, že třeba za mnoho let, například někdy v roce 2021, už s tímhle nebude žádný problém. Jak jsem se mýlil! Byl jsem naivní.

Přesto – jak u mladé generace změnit postoje, návyky, celé to myšlení, které vlastní odpovědnost pořád někam odsouvá a přesouvá...?

Musíme začít u sebe. A také v Komoře. Každý zubní lékař by měl mít zdravé zuby. Tak jak se to učil na fakultě, a tak jak to v naší republice především postgraduálně učil kolega Sedelmayer. Ale ruku na srdce – pečujeme o svůj chrup, o svoje celkové zdraví tak, jak víme, že by si to zasloužilo?

Akce typu Týden prevence umožňuje krátkodobě oslovit širší veřejnost. Ale je to především prostor pro reklamu, jenom krátké zvolání na poušti. Zdraví prospěšné návyky, ta potřebná rutina v péči o zdraví, se získávají časem. Ne ze dne na den. A ti, kteří se je učí, potřebují trpělivé a zkušené vedení. Zmínil bych například obětavé a dnes už osvědčené úsilí MUDr. Hany Zallmannové. Kolegyně se svojí prací s dětmi a pro děti snaží udělat to, co je zásadní – stimulovat poptávku zezdola. Protože dokud nepřijde vůle přímo od voliče, tak se systém nepohne. Politici všude reagují na potenciální poptávku. A existuje i hrstka politiků, která se snaží žádoucí poptávku vytvářet. To je ale u nás jev řídký – nicméně tím důležitější.

Když jsem se jednou ptal dr. Jiřího Pollaka, jak to funguje ve Švýcarsku, říkal: Švýcaři jako obyvatelé jsou zvláštní. Nikdo z jejich politiků si nemůže dovolit ani sáhnout na existující systém prevence, který jednoznačně lidem přináší výhody. Oni to prostě vědí a pečlivě si to střeží.

Ovšem kolega Pollak také dodal, že v 50., 60. letech byla ve Švýcarsku jedna z největších kazivostí na světě. Katastrofa. Ale přišli nadšenci, vysvětlili to lidem a postupně se to začalo měnit. Ukázali, že je to nakonec levnější a mnohé se změnilo.

Jaký je váš názor na věčné disputace o kvalitě zubního kartáčku či zubní pasty?

Rčení doc. MUDr. Jan Handzela, CSc., to vystihuje velmi trefně: Nejlepší zubní pasta je ta, která se dvakrát denně objeví na zubním kartáčku. Kolegové mi prominou, ale já bych si to dovolil extendovat: Nejlepší zubní kartáček je ten, kterým si dvakrát denně vyčistíme zuby.

Samozřejmě to říkám potichu, abych nepobouřil některé ortodoxní kolegy, dentální hygienistky a další propagátory sofistikované dentální hygieny. Obecně to však platí. Kdyby si opravdu všichni v naší zemi zuby dvakrát denně čistili a co dva měsíce si vyměnili zubní kartáček za nový, tak se orální zdraví obyvatelstva nepochybně výrazně zlepší. Současná spotřeba kartáčků na obyvatele, tedy něco přes jeden kartáček za rok, by se měla znásobit alespoň na šest kartáčků za rok.

Medicínu stále vnímáme postaru. Jako úzký obor, odtažitý od politiky a chování obyvatelstva. Paradoxně epidemie covid infekce má snad šanci něco v tom změnit. V masmédiích se mluví o úspěších medicíny, kolik se vyléčí nádorů, infarktů atd. Ale mlčí se o tom, co jsme udělali pro to, aby tyto nemoci vůbec nevznikly! Ano, když to jsou vzácné, třeba geneticky dané choroby, které nejsou preventabilní, nebo o nichž ještě zatím málo víme, tak je fantastické, můžeme-li pacientům jako lékaři pomoci. Tam jde jistě o úspěchy. Ale zdůrazňuji: preventabilní choroby by vůbec nemusely, tedy neměly vzniknout! Což v zubním lékařství platí ve zvlášť hojné míře.

20. 3. 2021

LKS 03/2021

Print: LKS. 2021; 31(3): S44 – S45

Autor:

Fotografie

  • Ladislav Šolc

Rubrika:

Téma: