Anotace sbírky Hranostaj snídá dívku říká: Když básník vydá svou třetí sbírku, zdá se, že to s poezií myslí vážně. Že jinak svůj neklid utěšit nedovede, stejně jako se nedovede zbavit pochybností o poctivosti své výpovědi při vědomí individuálních i objektivních hranic jazyka. A jakými stezkami své pomyslné krajiny vykračuje? Těmi, na nichž – nietzscheovsky řečeno – jsou nám „slova v cestě“. Slova, která unikají nespolehlivé paměti a která klamou tělem. Přibližuje se k nim velmi obezřetně. Tak jako pásovec k hranostajům.

Sbírka je rozdělena do tří částí, které jsou vždy uvedeny citátem. První část sbírky je opatřena citátem Friedricha Nietzscheho a v různých kontextech tematizuje slovo, zejména psané. Druhou část uvádí citát Martina Heideggera, přičemž jejím ústředním tématem je mluvené slovo a vnímání mluveného slova. Třetí část je uvozena citátem Tomase Tranströmera a tyto básně jsou vesměs melancholické a tematizují ticho, chlad a smrt.

Básně sbírky Hranostaj snídá dívku mají vesměs meditativní charakter, přičemž ústředními tématy jsou ticho, stín, transcendence, slova, den a noc, světlo a tma, místa, dálky a nekonečno. Název sbírky je stejnojmenným názvem jedné z básní v první části, na první pohled překvapivě nikoliv té úvodní. Proč tomu tak je, pochopíme, když se na první báseň Cestovní klid podíváme zblízka – začíná prázdnou obrazovkou, je velmi krátká, končí čistými úmysly – je tedy velmi zdařilým úvodem do celé sbírky. Navíc je věnována Tomáši Hanzelkovi, kterého znají všichni ortodontisté, většina stomatologů, ale již méně jedinců z nestomatologické populace – možná autorovo lehké „stomatologické“ popíchnutí, možná byl inspirací ke vzniku sbírky – kdo ví?

Autor opět nezklamal, co se týče hry se slovy. Můžeme se kochat řadou básnických obratů, například „byl tam vítr / poponášející bubnování šnečími kovadlinami“ nebo „naše kosti mele čas“ či „na radiu Bělehrad Aranka zpívá Megadeath“. Velmi hravá a přitom i celkově velmi jazykově vydařená je báseň Duben, kde autor velmi pěkně pracuje s kombinací češtiny a latiny – škoda prozrazovat více, nutno přečíst a zažít na vlastní oči. Proti prvním dvěma sbírkám je zde patrný ústup od hravě-provokativních „lehkých stomatologicko-medicínských vstupů“, což je u zrajícího autora zřejmě správný vývoj.

Sbírka jako celek je opět velmi podařená a troufám si říct, že dosud autorova nejzdařilejší, byť i první dvě jsou velmi dobré. Josefu Kučerovi k ní lze jen blahopřát a čtenářům ji vřele doporučit.