Pojďme si připomenout začátky Komory...

Už jsem v takovém věku, že hodně pamatuji, a to i z toho předchozího systému. Zažil jsem ještě kolegy dentisty, kteří dělali se šlapací vrtačkou. Když pak přišly tzv. turbínkové vrtačky, tak se jim tehdy v nadšení přezdívalo bezbolestné. Přiznám se, že jsem si přivezl z vojny tři vrtáčky, skladoval je v Petriho misce a postupně je pořád dokola střídal. Pro naše pacienty byla tehdy bezbolestnost více slovem naděje než reality. Po revoluci tedy musel přijít zlom v každém směru.

Pracoval jsem jako obvodní zubař. Když to všechno začalo, uspořádali jsme velký oblastní sněm. Myslím si dokonce, že v Čechách jsme tehdy byli snad první. Přijel Jirka Pekárek, Pavel Chrz a také kolegové z východních Čech. Z Litomyšle. A ti mě hned v tom r. 1990 navrhli jako kandidáta do nějakého rodícího se centrálního orgánu. Připomněl bych ještě, že hned zkraje roku, 5. ledna 1990, se konalo naše dnes už historické, zcela spontánní shromáždění v Lékařském domě. Sotva jsme se tam vešli. O pár týdnů později, 20. dubna, jsme založili Lékařskou komoru stomatologů. Z jejích iniciál také vznikl, jak už možná mladší generace zubních lékařů neví, název našeho komorového časopisu, tedy LKS. V devadesátém roce na jaře se už také rodily oblastní komory. Trvalo to pak rok a půl, než byla v břevnovském hotelu Pyramida založena Česká stomatologická komora. Vidím to jako dnes, včetně toho, jak jsem se tam rozzlobil a dokonce zvýšil hlas na přítomné zástupce státních orgánů.

Na čem to vázlo?

Tak samozřejmě nás čekaly velké systémové změny a ty se nedějí ze dne na den. Největší překážku nepředstavovala kupodivu naše nezkušenost, ale hlavně to, že v těch státních institucích seděli pořád ti stejní lidé jako před revolucí. Musím opravdu připomenout našeho prvního prezidenta dr. Jiřího Pekárka, který měl naštěstí jasnou vizi, ale disponoval také potřebnou předvídavostí. Často jsme tedy státním orgánům naservírovali nějaké téma, nějakou změnu či novinku, a úředníci byli neschopní něco vymýšlet, takže to nakonec akceptovali podle našeho návrhu a v souladu s našimi představami.

A co tehdejší viceprezident Komory Vladimír Kadlec?

Dobře si na něj pamatuji. On nebyl tak vidět jako Jirka Pekárek, ale pomáhal nejen ve věcech odborných, ale i v těch politických. Spoluvytvářel tu součinnost vedení Komory. Dával věci a lidi dohromady.

Začínali jsme v pražské Revoluční ulici, v jediné místnosti bez oken. Polovička kuřáků, polovička nekuřáků. Kupodivu jsme se tam všichni snesli. Naše nadšení bylo obrovské, osobní nároky skromné. Ubytovny, housky se salámem, stovky hodin diskuzí. Žádné cestovné či náhrady ztraceného času a podobné vymoženosti. Naší touhou bylo co nejdřív zkostnatělý systém tzv. socialistického zdravotnictví od základů změnit.

Hned po založení Lékařské komory stomatologů jsme se shodli na tom, že potřebujeme časopis. Tehdy samozřejmě nebyl žádný internet, a tak bylo nutné nějak ty informace šířit. Zprvu vznikl hlavně díky práci kolegy dr. Miroslava Paichla jednoduchý bulletin. Ten se ale rychle rozrůstal a v roce 1992 jsme měli už pravidelný měsíčník na křídě. Význam elkáesky si určitě nejvíc uvědomovali právě oba naši tehdejší představitelé, tedy Jiří Pekárek a Vladimír Kadlec, který se také postaral o jeho výrobu a našel tiskárnu Helma, s kterou Komora dodnes spolupracuje.

Chtěl bych připomenout ještě to, že zubaři začali postupně pronikat do médií, stávali se známější na veřejnosti. A nemám teď na mysli zdaleka jenom legendární pořad Tabu moderovaný v 90. letech současným prezidentem ČSK doc. Šmuclerem, ale spíš to, že Komora se začala pravidelně a široce prezentovat veřejnosti. Ne jako jsme to znali z dřívějška, kdy se o zubařích psalo, jen když někdo ukradl pár deka zlata.

Jak se zubní lékaři srovnávali s tím, že se stali podnikateli a že do jejich oboru vstoupil byznys?

Někteří to pochopili hned. Založili firmy, obchodovali, privatizovali, prodávali, vydělávali, rostli. Zubaři jako já si postupně zvykali. Ze zaměstnanců jsme se měnili v podnikatele a začali jsme se učit věci, které jsme dřív nepotřebovali. Účetnictví a vůbec celou ekonomiku ordinace, zkoušeli jsme reklamu, studovali stále se měnící zákony a předpisy. Dneska to vnímáme jako samozřejmost, ale před tím čtvrt stoletím to pro nás představovalo opravdu velkou a zásadní změnu.

Samozřejmě ty formální věci tvořily jen jakýsi nutný základ pro zkvalitňování naší péče. Do Československa se valily nové stomatologické materiály a technologie, nabízely se dražší a výkonnější přístroje, zrychlil se také celkový pokrok medicíny v našem oboru. S odstupem času to nerad říkám, ale často jsme přece jen museli používat metodu pokus-omyl. Okno do západní praktické zubařiny nám po sametové revoluci otevřel ve svých přednáškách dr. Jiří Sedelmayer – ten, s nímž jste v LKS otiskli rozhovor na jaře. Bohužel nezřídka jsme si tehdy kupovali věci, které jsme nakonec nestihli zavést do naší denní praxe. Já sám jsem jako stomatochirurg pochopitelně začal pracovat s implantáty. Než jsem jednoho dne zjistil, že abych to opravdu dobře ovládnul, tak bych se musel stát specialistou. Tak jako najdeme odborníky v jiných specializacích chirurgie. Zavést pár implantátů za měsíc jednoduše nestačí. Aby to člověk mohl s čistým svědomím, lege artis pacientovi poskytovat, musí to skutečně umět – dělat to pořád, denně. Sbírat zkušenosti, doplňovat si vzdělání, získat potřebnou zručnost. Vyladit formu, jak říkají sportovci.

Co se tedy Komoře v prvních letech skutečně povedlo? A existuje něco, co by stálo za to udělat jinak?

Možná budu nekritický a nesebekritický, ale nakonec se nám více méně povedlo všechno, co jsme chtěli a potřebovali pro naše praxe. Vedle těch dílčích postupných kroků jsme se nakonec dočkali i toho zásadního, aby naše práce byla konkrétně vyjádřena v penězích. Ne tedy v nějakých abstraktních bodech, jak to bylo zpočátku. Škoda, že se politická reprezentace neodvážila, nevím proč, ke kalkulaci doplatků. Pacienti si dodnes nesmyslně hradí nadstandardní výkony „od nuly“. Celé a znova, jako by si neplatili žádné pojištění. Věřím ale, že i to se jednou změní. Na nás zubařích tohle až tolik nezáleží.

Problémem, s nímž jsme se zejména zpočátku trápili, byla komunikace centrální Komory s oblastmi. Zpočátku nás brzdily také turbulence mezi bouřlivým rozmachem privátních stomatologických zařízení na straně jedné a oslabováním klinik na straně druhé. Ve hře figuruje mnoho subjektů. Jsme to my, zubní lékaři, jsou to politici a úředníci. A to nejen ministerstvo zdravotnictví, ale také ministerstvo školství a samozřejmě ministerstvo financí. K tomu připočítejme pojišťovny. A v první řadě samozřejmě pacienti! Ti se ovšem čas od času mění ve voliče. Ovšem ne vždy se stávají rozvážnými a uvážlivými voliči, kteří hledí trošku dál do budoucnosti. Dnes se třeba často zmiňuje problém dostupnosti zubního lékaře v méně atraktivních oblastech republiky. To ale musí zařídit a zajistit jiní, my to můžeme jenom iniciovat, upozorňovat na to a snažit se o nápravu takových situací.

Komora tedy určitě má pořád co dělat. Těm, co dnes přicházejí, a těm, co po letech přijdou po nás, tedy nelze než popřát aspoň tolik chuti a energie věci posunout kupředu, jako měla naše generace. A budiž mladým kolegům motivací nejen to „nejdůležitější“, tedy peníze, ale také to, co jsme do toho dávali my – nadšení, erudici, vytrvalost, trpělivost a píli. Starost o pacienta. Ten základní důvod, proč jsme se stali lékaři.

Musím prozradit, že my dva se známe nejen ze světa stomatologie, ale také jako houslisté. Tak – s pravdou ven!

Musel jsem se rozhodnout. Mezi dvěma krasavicemi, hudbou a stomatologií. Při studiu medicíny jsem pokračoval ve hře na housle. Ten kouzelný nástroj jsem studoval u prof. Šorma, koncertního mistra orchestru Národního divadla. Velmi mě ovlivnil prof. Zdeněk Brož, mimochodem otec známé herečky Kateřiny Brožové. Později jsme se stali velkými přáteli. Léta vyučoval na pražské konzervatoři a pak na hudební fakultě AMU. Protože jsem byl aktivním členem orchestru Vysokoškolského uměleckého souboru UK, můžu se dokonce pochlubit, že jsem koncertoval v sále legendárního lipského Gewandhausu. A jako houslista jsem hrál pod vedením pozdějšího slavného dirigenta Jiřího Kouta. Ten v roce 1978 odešel do zahraničí a díky jeho mezinárodnímu renomé ho můžeme považovat za jednu ze zářivých hvězd české dirigentské školy.

Ono to tehdy bylo dokonce tak, že mě ještě ve druhém ročníku na fakultě houslista profesor Brož lákal na konzervatoř. Odolal jsem. Jednou jsem to vyprávěl v jakémsi televizním pořadu, tehdy mě tam zpovídal mladičký Marek Eben. Řekl jsem to, co si myslím dodnes: Na housle můžu hrát jako amatér, ale zuby jako amatér dělat nemůžu. Tak bylo jednou provždy rozhodnuto.

Housle ale beru do ruky skoro každý den. Pomáhají mi přenést se tam, kam už na mě nedosáhnou starosti všedního dne. S houslemi se ocitnu ve sférách, kde mizí nemoc i chmurné myšlenky – tam, kde existuje už jen ta nepopsatelná čistá krása hudby, zpěv houslí.

Fotogalerie