Vítr v naší profesi se obrátil. Nechci procházet historii oboru od kovářů, začnu někde na konci socialismu, kdy náš obor jednoznačně směřoval ke všeobecné medicíně. Honosili jsme se titulem MUDr. a měli jsme odbornost, které Západ nerozuměl a dodnes se nejednoduše překládá – „stomatolog“. Byl to zubní lékař s širším medicínským obzorem, schopný zasahovat do hraničních oborů, a hlavně připravený na válku či pandemii, abychom se snadno „doškolili“ a mohli rozšířit řady zejména chirurgů. Po revoluci toto směřování ještě chvilku nabralo na síle šestiletým studiem a jednoročním možným „doškolením“ na všeobecného lékaře.

A v ten okamžik jsme vyrazili přesně opačným směrem. Jako vždy se to „hodilo“ na EU, ale nebyla to tak docela pravda. Zdravotnictví není harmonizované a ledacos se v mnohé zemi provádí originálně. Pod titulem MDDr. se začali školit „praktičtí zubní lékaři“, kteří jsou, podle papíru, tak nabiti znalostmi ze školy, že odpadlo následné atestační vzdělávání. V prvních letech to byla změna navýsost formální. Za méně času je obtížné naučit více a naše univerzity setrvačně výukou všeobecné medicíny nikterak nešetřily – a vznikl jakýsi český „kočkopes“.

Postupně se ale naplňuje původní idea a vzdělávání se stává více „zubolékařským“ s nesrovnatelně větší praxí díky simulátorům a výukovým sálům. Také stát si přeje, abychom se vrátili spíše ještě někam do padesátých let: plné čekárny bez objednávání, pojízdné ambulance, rychlé sanace, spokojený a bezzubý volič s mizernou hygienou...

A tu najednou WHO a FDI přijaly společnou rezoluci o orálním zdraví! Kolegové ze Západu, které v lecčem začaly nahrazovat hygienistky, technici a šikulové z IT, zamířili rychle zpátky k medicíně. Celé odborné společnosti se ze „zubařů“ přejmenovávají na „lékaře“. Na Západě vládne radost, že nás velká medicína „bere“ mezi sebe. Pro našince je to úsměvné, ale je to i zásadní podnět k uvažování. Nejenom o názvu, ale i o náplni profese, etice, samosprávě i financování. Často mě kolegové nabádají, abych okřikl novináře za nepřesná označení typu „zubař“. Je ale třeba si říci, že vlastně sami musíme ponejprv přemýšlet, kým jsme, jaké kompetence chceme a kým chceme být. Ujasnit si název profese, ideálně jednoslovný. Jsme na křižovatce.