LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

LKS 09/2022 ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

Dělení defektů chrupu na čtyři třídy podle Voldřicha známe a užíváme všichni, ne všichni však dnes již vědí, kdo byl autorem této klasifikace, kdy a kde žil a co pro naše zubní lékařství vykonal.

Život a dílo doc. MUDr. Miloše Voldřicha (7. 3. 1911 – 7. 11. 1967) patří převážně první polovině minulého století. Mladá generace zubních lékařů o něm téměř nic neví, jeho současníků, kteří jej osobně poznali, ubývá. Připravili jsme proto následující vzpomínku na tuto zakladatelskou osobnost české stomatologie.

První knižní vydání legendární Voldřichovy protetické učebnice (1955).

Život zasvěcený protetice

Na osobnost Miloše Voldřicha a na společná setkání vzpomíná doc. MUDr. Otakar Brázda, CSc.:

„O začátcích Voldřichovy životní dráhy se spolehlivě dovídáme z jeho osobního spisu uloženého v Archivu Univerzity Karlovy.

Miloš Voldřich po maturitě na smíchovském gymnáziu nastoupil na lékařskou fakultu, kde ukončil studia třetím rigorózem 23. 11. 1934. Tři dny na to přebírá v Karolinu lékařský diplom. O zubní lékařství se Voldřich zajímal již jako medik, a tak již den po promoci nastupuje jako frekventant v kurzu ve Státním ústavu pro zubní lékařství. Tato instituce byla v letech první republiky určena ke specializační přípravě zubních lékařů. Neexistovaly atestace, odborným zubním lékařem se Voldřich stal po absolvování ročního kurzu 30. 9. 1935. Pak následovalo přerušení jeho odborné práce – 1. 10. nastupuje dvouletou vojenskou prezenční službu, kterou končí 25. 9. 1937. Když svlékl vojenskou uniformu, nastupuje v říjnu jako asistent v ordinaci doktora Oldřicha Hlaváče. Hlaváč byl pražským zubním lékařem, k jehož klientele patřili spisovatelé, malíři, herci. V uměleckém prostředí se rád a často pohyboval i doktor Hlaváč ve svém volném čase, byl oblíbeným a vtipným společníkem a v Umělecké besedě bavil své přátele veselými příběhy o profesorech a studentech lékařské fakulty. Jeho neodolatelné vyprávění inspirovalo Karla Poláčka, aby Hlaváče získal jako autora pro svůj časopis Dobrý den. Tam příběhy vycházely na pokračování, až nakladatel Srdce nabídl Hlaváčovi, že jeho historky vydá tiskem. Sbírka vyšla pod názvem Medicína v županu a autor se podepsal „Alarich“. Tímto jménem jej totiž nazývali jeho chorvatští přátelé na ostrově Korčula, pro které slovo Oldřich bylo těžko vyslovitelné. Hlaváč – Alarich se svou úspěšnou opakovaně vydávanou knížkou stal zakladatelem literatury medicínského humoru.

Voldřich ordinaci doktora Hlaváče opouští po dvou letech a začíná pracovat ve vlastní soukromé ordinaci. Do jeho osudu zasáhl profesor František Ne uwirth, zakladatel II. stomatologické kliniky LF UK Praha. Ta vznikla v květnu 1945 převzetím německé zubní kliniky a Neuwirth pro nově vzniklé pracoviště vybírá tým schopných lékařů. Jeho volba padla i na Voldřicha, kterého pověří 31. 7. 1945 vedením protetického oddělení kliniky. Dne 1. 7. 1949 přebírá Voldřich diplom asistenta této kliniky, které pak zasvětí celý svůj život. Nově vzniklá klinika se nejprve nazývala Klinika nemocí zubních, ústních a čelistních, později byl název změněn na II. stomatologická klinika. Voldřich se tak stal jedním ze sedmi asistentů, kteří provoz tohoto pracoviště zahájili.

Zmíněné asistentské jmenování získal Voldřich v éře poúnorového budování socialistického zdravotnictví, která soukromým praxím nepřála. V osobním Voldřichově spise nacházíme potvrzení lékařské komory z 12. 12. 1949, že MUDr. Miloš Voldřich uzavírá ordinaci v Praze VII., Veverkova ulice 6, a od 1. 1. 1950 nastupuje v ambulatoriu v Praze II, Jungmannova ulice. V éře první republiky a ještě krátce po válce bylo totiž běžné, aby kliničtí pracovníci měli možnost pracovat i ve své soukromé praxi, a to v hodinách po splnění závazku k fakultě. Krátce poté však Voldřich stejně jako jeho kolegové pracují výhradně na klinice, kde se věnují výuce studentů a vědecko-výzkumné práci. Počty hodin pedagogické práce se zvýšily zejména po vzniku stomatologického směru na pražské lékařské fakultě. Tehdy po prvních dvou letech studia te oretických oborů společně s posluchači všeobecného směru se v následujících třech letech celkově pětiletého studia budoucí zubní lékaři věnovali intenzivní výuce svého budoucího oboru. V roce 1955 je Voldřich jmenován docentem a skládá služební přísahu do rukou prorektora Karlovy univerzity, profesora fyziologie Františka Karáska.

Mezitím klinika našla své trvalé umístění ve čtvrtém patře nové budovy polikliniky na Karlově náměstí 32 a opustila tak své původní prostory ve Štěpánské ulici 18. V těchto ordinacích, knihovně a posluchárně kliniky pak strávil Voldřich nejplodnější léta svého života – přednáší protetiku, vede praktika, píše své učebnice a skripta, řídí katedru ortopedické stomatologie, která spojuje pracovníky protetických a ortodontických oddělení obou stomatologických klinik.

Po deseti letech se znovu ohlašuje nemoc, která o sobě dala poprvé vědět již koncem padesátých let. V osobním spisu leží příkaz děkana lékařské fakulty, který v prosinci 1965 vzhledem k dlouhodobé nemoci docenta Voldřicha pověřuje vedením katedry docenta Miroslava Adama, vedoucího ortodontického oddělení II. stomatologické kliniky LF UK.

Nemoc postupuje, následuje hospitalizace pro chorobu ledvin, náročná operace.

Sedmý listopad 1967 je posledním dnem života docenta Miloše Voldřicha, a tak jmenovací řízení profesorem Karlovy univerzity, které vědecká rada jednomyslně schválila, zůstalo nedokončeno.

V lednovém čísle Československé stomatologie 1968 vyšel nekrolog, v němž nacházíme hodnocení významu Miloše Voldřicha pro naši stomatologii.

Z vlastních zkušeností Voldřich poznal nedostatky tehdejší stomatologické protetiky a jejich odstranění věnoval celé své životní dílo. Měl pro to všechny předpoklady – vytrvalost a píli, jazykové znalosti, velmi dobrou medicínskou erudici a neobyčejně široké a hluboké znalosti přírodních věd. To vše plně uplatnil při své vědecké práci a podařilo se mu nejen rozřešit originálním způsobem řadu problémů stomatologické protetiky, ale také postavit tento obor stomatologie – dosud mnohdy a mnohými autory mechanisticky chápaný – na vědecký základ. Vypracoval také vlastní koncepci oboru s výrazným preventivním zaměřením a svůj obor vyzvedl na vysokou vědeckou úroveň. Význam jeho práce daleko přesáhl rámec pražské fakulty, možno říci, že Voldřich založil skutečně novou československou školu stomatologické protetiky. Jeho snahy nebyly zaměřeny jen ke zdokonalování a výchově špičkových pracovníků, ale především k potřebám široké terénní praxe. Učebnice jeho Stomatologické protetiky bude dlouho patřit k základním spisům tohoto oboru.

Docenta Voldřicha jsem poznal již jako student, byl i mým examinátorem z protetiky. Zkoušel věcně, stručně, nezáludně, a když se přesvědčil, že student zvládá základní fakta a rozumí jejich vzájemným vztahům, zbytečně zkoušku neprodlužoval. Když jsem pak nastoupil na II. stomatologickou kliniku, vídal jsem se s ním téměř denně. Klinika byla ve čtvrtém patře budovy polikliniky na Karlově náměstí, které se pro její keramickou fasádu říkalo „Kachlíkárna“. V přízemí byla závodní jídelna a nejednou jsem s Voldřichem obědval u jednoho stolu. Jednoho dne jsme se v poledním rozhovoru dostali k debatě o detektivním románu. Když jsme se shodli, že si oba rádi přečteme dobrou detektivku, nabídl mi, že si krimi literaturu můžeme vzájemně půjčovat. Konzervační oddělení, kde jsem pracoval, bylo vedle oddělení protetického, a tak, když Voldřich připravoval preparaci protetických pilířů na můstek, případné endodontické ošetření zubů jsem dostal na starost já. Voldřich si pravidelně psal výpisky z literatury a koncepty pro publikace do sešitu velkého formátu vždy po jedné straně listu. Když byl připraven napsat článek nebo kapitolu do knihy, posadil před sebe sekretářku a nahlížeje do svých poznámek v sešitě diktoval text přímo do psacího stroje.“

Jak vznikaly kresby k učebnici

Několik vzpomínek na doc. M. Voldřicha jsme získali od jeho souseda a pamětníka Ing. arch. Pavla Potužáka, staršího bratra MUDr. Miroslava Potužáka, zubního lékaře:

„Když jsem se seznámil s doc. Voldřichem, byl ještě asistentem. Mně bylo 19 let a bylo to 5. 5. 1945 v době Pražského povstání. Do té doby jsme se jen potkávali jako sousedi z Farní ulice v Praze. Ve dnech Pražského povstání jsme se sešli na stavbě barikády ve vedlejší ulici.

Od té doby po revoluci jsme si při náhodném setkání občas popovídali, hlavně o akvaristice. Pan docent mě pozval na návštěvu, a to na prohlídku jeho velkých akvárií, ve kterých choval různé druhy akvarijních rybek a pěstoval velké množství vodních rostlin.

V této době nebyly speciální prodejny pro akvaristy, musel hodně improvizovat a vymýšlet si různá řešení pro udržení života ve vodě. Když viděl, že mě to zajímá, daroval mně akvárium, několik párů rybiček a k tomu potřebné druhy rostlin a zařízení pro okysličování vody a čištění akvária. Dále jsem dostal rady, jak založit akvárium. Od té doby jsem také chodil lovit krmení s jeho synem do sousedních rybníků v bývalém klášteře. Tak ze mě pan docent udělal akvaristu.

Další vzpomínka je na velkou sbírku nočních motýlů, které chytal pomocí speciální lampy a sítí. Sbírka byla profesionálně uspořádaná podle druhů do krabic s protiprachovou úpravou.

V době, kdy pan docent začal pracovat na učebních textech pro lékařskou fakultu UK Zubní prothetika II. (Voldřich, Mareš, Rus, SPN, Praha 1952), jsem chodil na fakultu architektury a pozemních staveb. Protože jedním z našich předmětů bylo kreslení, domluvili jsme se na spolupráci, která spočívala v tom, že budu podle požadavků autora souběžně s psaním textu vypracovávat obrázky, které budu předkládat k odborné korektuře. Obrázky a schémata se objevily již ve skriptech z roku 1952. Dále se přenášely postupně do knih z roku 1955, 1960 a do učebnice Stomatologická protetika, která vyšla již po smrti doc. Voldřicha v roce 1969. Výhodou pro tuto spolupráci bylo to, že jsme byli sousedé, což umožňovalo operativní každodenní kontakt podle našich potřeb. Byla to pro mě zajímavá práce z jiného oboru, která také zaujala mého mladšího bratra Miroslava Potužáka. Ten se v té době rozhodoval o dalším studiu. Mluvil jsem o tom s panem docentem Voldřichem, který bratra znal, a on se zmínil o střední zdravotnické škole se zubní specializací. Bratr udělal přijímací zkoušku, a tak začala kariéra dalšího zubního lékaře před jeho následným studiem na lékařské fakultě. Když byl doc. MUDr. Ladislav Dombrady, CSc. vyzván, aby napsal novou protetiku, vzdal hold svému bývalému nadřízenému vyjádřením, že protetiku sice napsat může, ale taková, jakou napsal doc. Voldřich, to nebude.“

Nejen prací člověk je živ...

Emeritní profesor MUDr. Jaroslav Racek, DrSc., nám připomněl, že doc. M. Voldřich byl kromě významného odborníka také vášnivým nimrodem:

„Mé vzpomínky patří do doby minulého století, do doby, kdy ještě existovala II. stomatologická klinika LF UK v Praze, jejíž ambulantní část se nacházela v pátém patře budovy č. 32 na Karlově náměstí v Praze. Byly to časy, kdy odborná práce sekundárního lékaře byla neodmyslitelně spjata se zálibami vedoucích lékařů oddělení. V té době jsem jako sekundární lékař pracoval na ortodontickém oddělení, které vedl doc. MUDr. Miroslav Adam, CSc., přední odborník v ortodoncii, který se svému oboru upsal téměř celou svojí duší. Ale i tak mu zbyl čas na vášně jiné, z nichž ale největší byl cech sv. Huberta, jemuž asistovala krásná Diana. Doc. Adam ale nebyl sám, kdo propadl vábení, které vonělo lesem. Jeho věrným druhem byla osobnost uznávaného odborníka oboru stomatologická protetika doc. M. Voldřicha.

Není proto divu, že roční období se dělilo u obou na dobu lovu jednotlivých druhů zvěře, nejdůležitější ale byla doba jelení říje, spadající do druhé poloviny října. Následoval lov drobné zvěře, zajíců a bažantů končící Vánocemi, ale od února opět tok tetřívků, který přecházel do lovu srnčí zvěře, se srnčí říjí v druhé polovině července. Nepřekvapí, že ordinace se trvale prolínala s lovnou sezonou a často docházelo k souběhům, kterým někteří pacienti dobře nerozuměli. Například když volala pacientka, která vyžadovala konzultaci od doc. Adama, dostala od sestry poučení: Co by tady pan docent dělal, to nevíte, že je jelení říje? Vyčerpávající odpověď ale pacientku zcela neuspokojila a na dotaz příštího listopadového termínu jí sestra sdělila: To ale začnou zajíci.

Moje vzpomínka je spjata s přípravami obou ušlechtilých myslivců na jelení říji. Od začátku října se jenom hovořilo, kam by vyrazili, vždyť o pozvánky k lovu oba neměli nouzi a stihnout různé revíry bylo nutné dobře načasovat, protože jelení říje neprobíhá ve všech oblastech ve stejném čase. A protože jelení říje je neodmyslitelně spjata s troubením říjících jelenů a také s jejich vábením, oba nedočkaví myslivci si přinesli do práce vábničky, rohy, na které po skončení ordinační doby zkoušeli své myslivecké dovednosti. To se ale stalo v době, kdy na ortodontickém oddělení stážovala skupina studentek zdravotnické školy. Protože v té době jsem přinesl doc. Adamovi krabici plnou volských rohů, z nichž měl neskrývanou radost, souhlasil, aby v rámci seznámení budoucích sestřiček se stomatologickou technikou prováděly výbrus a úpravu těchto rohů pro myslivecké potřeby. Adeptky se této činnosti věnovaly s mimořádným zájmem, vědomé si důležitosti zadaného úkolu, a odvedly skvělou práci. Doc. Adam byl nadmíru spokojen a nabídl doc. Voldřichovi vábničky k vyzkoušení. A tak se stalo, že z pracovny doc. Adama se ozývalo vábení jelena hledajícího laně a z pokoje doc. Voldřicha, který se nacházel uprostřed dlouhé chodby kliniky, kde ještě byli přítomni pacienti, se ozývaly hrozivé zvuky burácejícího jelena, který brání své teritorium a odhání soky. Slabší povahy ale dokonalost mistrného výkonu doc. Voldřicha nenadchla, ba naopak, odcházeli s tím, že pan docent dnes nemá asi dobrou náladu a ošetření by nemuselo dobře dopadnout. Dětem v čekárně ortodontického oddělení se vábení doc. Adama líbilo, měly radost, protože dobře věděly, že jelen rovnátkům neublíží. Přednostou II. stomatologické kliniky byl tenkrát prof. MUDr. František Urban, DrSc., který vždy řešil i složitější situace s nadhledem, a toto extempore přešel svojí vrozenou noblesou.“

Nejdůležitější publikace doc. Miloše voldřicha

Doc. MUDr. Miloš Voldřich začal publikovat na začátku 40. let a své nejvýznamnější publikace představil v 50. a 60. letech 20. století:

•    Zubní prothetika II., Učební texty vysokých škol, LF UK Praha (SPN, Praha, 1952)

•    Prothetika pro studující stomatologie (SPN, Praha, 1953, 188 s.)

•    Učebnice stomatologické protetiky (SZdN, Praha, 1955, 740 s.)

•    Stomatologická protetika (SZdN, Praha, 1960, 852 s.)

•    Stomatologická propedeutika (SZdN, Praha, 1963, 277 s.)

•    Umělé zubní náhrady (SZdN, Praha, 1965, 417 s.)

•    Stomatologická protetika – vybrané kapitoly. Svazek 1 (SPN, Praha, 1975, 432 s.)

•    Stomatologická protetika – vybrané kapitoly. Svazek 2 (SPN, Praha, 1975, s. 433 – 670)

•    Stomatologická protetika (SPN, Praha, 1976, 237 s.)

V té době mohl své myšlenky omezeně porovnávat s aktuálními výdobytky stomatologické vědy publikované v zahraničí. V knihovnách byly dostupné publikace v ruském jazyce, skandinávská a německá literatura (NDR), omezeně časopisy z USA, Velké Británie či Francie. Tato skutečnost snad vysvětluje, proč téměř geniální Voldřichova klasifikace a její aplikace při protetickém ošetření chrupu zůstaly pouze na území Československa.

Jeho pojetí protetiky se odpoutalo od mechanistického hlediska nahrazování zubů a zaměřilo se na žvýkací aparát jako nedílnou funkční součást celého organismu. Dle Voldřicha je úkolem protetického ošetření obnovit funkci a zastavit vývoj negativních změn nejen chrupu, ale i celého žvýkacího aparátu. „Je přirozené, že každá porucha činnosti tohoto ústrojí může mít nepříznivý vliv na celý průběh trávení, a tím i na zdraví celého lidského organismu.“ (Voldřich M. Stomatologická protetika. 3. vyd., SZdN, Praha, 1969, s. 17.)

Doc. M. Voldřich se během svého velmi aktivního života věnoval kromě odbornosti i mnoha různým zálibám, jak je patrné ze vzpomínek jeho současníků – docenta Brázdy, architekta Potužáka i profesora Racka. Měl ušlechtilý vztah k přírodě, ale byl i přátelský ke spolupracovníkům a korektní ke svým studentům.

A právě studentům a mladým kolegům připravil výbornou didaktickou pomůcku ke studiu stomatologické protetiky. Jde o první a unikátní klasifikaci defektů chrupu v Československu, která nám všem slouží více než 60 let a je stále aktuální i v době sofistikované výpočetní techniky, internetu a CAD/CAM technologií.

Druhá část článku bude v následujícím LKS věnována přínosu doc. Voldřicha moderní stomatologické protetice se zaměřením na originální pojetí defektů chrupu, klinický význam biologického faktoru a principy návrhu celkového ošetření chrupu včetně využití dentálních implantátů.

Studie byla podpořena projektem PROGRES Q29/LF1.

Doc. MUDr. Miloš Voldřich a zubní instrumentářky na protetickém oddělení II. stomatologické kliniky LF UK Praha.
Učebnice stomatologické protetiky z roku 1955 s věnováním doc. Voldřicha a poděkováním Ing. arch. Pavlu Potužákovi, ilustrátoru protetických publikací.
Schéma Pavla Potužáka „Různé stavy alveolárního výčnělku a jeho měkkých tkání“, vytvořené pro Voldřichovy publikace.
Na rubu je uvedena orientace schématu a číslo obrázku.
Doc. MUDr. Ladislav Dombrady, CSc., žák a pokračovatel doc. Voldřicha.