Jak vás napadlo, že se stanete stomatologem?

Ani moji rodiče, ani nikdo v okolí, nebyli lékaři. Takže bylo třeba myslet na to, kdo se o ně postará ve stáří... Navíc biologie a obzvlášť lidské tělo mne přitahovaly od malička. Moji tři starší bratři si vztah ke studiu medicíny nenašli, a tak volba padla na mě. To, že jsem šel na stomatologii, ale bylo hlavně díky mému strýčkovi, maminčinu bratru, který byl velmi dobrý zubní laborant, a poté, co si udělal dentistické zkoušky, začal pracovat jako závodní zubař v Chemapolu, n. p. Občas jsem za ním chodil, pozoroval, jak pracuje, a líbila se mně hlavně ta kombinace práce rukou a hlavy. Všecko mi ukazoval a protože ho to zjevně bavilo, asi mne také nakazil.

Stomatologii jsem vystudoval a nastoupil na I. stomatologickou kliniku k prof. Tomanovi na interní vědeckou aspiranturu. Jako jeden z našich nejvýznačnějších čelistních chirurgů – a jako můj školitel – prof. Toman předpokládal, že budu dělat chirurgii, a proto jako téma ke kandidatuře jsme vybrali zobrazovací metody. Na neurologické klinice, která byla přes ulici, právě instalovali jedno z prvních CT v republice, tenkrát pouze hlavové, a já jsem dostal za úkol porovnávat diagnostické snímky z klasického rtg vyšetření, z CT vyšetření a tyto poté verifikovat s peroperačním nálezem.

Zároveň jsem dělal kolečko po klinických odděleních a seznamoval se s jednotlivými obory. Nejvíc mi k srdci přirostla záchovná stomatologie, obor, který zachovává a je často poslední šancí, jak zub ještě udržet v dutině ústní. Proto jsem po dokončení aspirantury zakotvil na tomto oddělení. Jako asistent jsem zde od roku 1984 vyučoval jak konzervační, tak endodoncii. Na jaře roku 1987 jsem začal cítit, že bych chtěl vědět o oboru mnohem víc, a tak jsem vyrazil na studijní oddělení – že bych někam jel.

No, máme tady pár žádostí, tenhle profesor čeká deset let, tenhle patnáct let, a kam byste chtěl vy? Tak zněla nabídka. Asi někam, kde je angličtina. Odpověď nebyla povzbudivá. Tak to bude ještě horší, snad kdybyste chtěl francouzštinu...

A tak jsem požádal, jestli se můžu podívat do toho seznamu nabídek zahraničních stáží. Až skoro na konci bylo Japonsko. Nikdo nebyl přihlášený. Možná proto, že podmínky byly náročné. Uchazeč musel být ve věku do 35 let. Vědecké stipendium bylo na rok a půl bez možnosti přerušení, tedy bez výletu domů. Stipendium docela nízké a vrcholem byla podmínka, že je třeba se naučit japonsky. Půl roku kurz japonštiny přímo tam a až potom univerzita. Nezaváhal jsem... Prorektor, který o stážích rozhodoval a odsouhlasil to, byl profesor histologie a embryologie MUDr. Eduard Klika, DrSc. Ten tehdy jenom poznamenal, že doktor se mu tam po mnoha letech hlásil poprvé.

Takže jste si vybral destinaci a následovala volba konkrétního pracoviště...

Přesně tak. A všechno až podivuhodně začalo zapadat dohromady. Můj primář MUDr. Josef Černý měl shodou okolností knížku od prof. Fusayamy, která ho zaujala, a půjčil mi ji. Jednalo se o přelomový pohled na sanaci kazu, kde prof. Fusayama vyvinul barvivo, označované jako caries detector, které bylo schopno obarvit infikovanou část kazu a ponechat vrstvu kazu, která, ač byla rovněž změklá, mohla v kavitě zůstat. Do té doby se vše měkké muselo odstranit i za cenu někdy zbytečného otevření zubní dřeně. Tohle představovalo revoluční obrat. Navíc prof. Fusayama byl první klinik, který přestal podkládat kompozitní výplně z důvodu jejich údajné toxicity, což bylo ještě revolučnější. Jen to nakonec mělo malý háček. Než jsem totiž dorazil do Japonska – po vyřízení všech procedur, které trvaly více než rok, a po půl roce povinné japonštiny – tak prof. Fusayama odešel do důchodu.

Jeho nástupcem se stal prof. Hosoda. Poté, co jsem konečně dorazil na Tokio Medical and Dental University na konzervační oddělení, mne prof. Hosoda přivítal otázkou, co bych chtěl dělat. Na mé přání ohledně zkoumání caries detectoru ale jen zakroutil hlavou a povídá: Jo barvení, barvení? Hmmm. To je sice zajímavé, ale to už je pasé. Budeš dělat bondy.

Tak jsem se jimi začal zabývat. Bylo to štěstí, už několikáté v pořadí. V Tokiu patřili, a stále patří, mezi špičku ve světě, což jsem tehdy ještě netušil. Oni už pracovali s vazebným systémem, který obsahoval mimo jiné fosfátový monomer 10-MDP. Ten, jak se ukázalo po mnoha letech, má některé unikátní vlastnosti a dnes je součástí nejmodernějších adhezivních systémů. Tenkrát jsme tento systém testovali v mnoha směrech a nakonec byla výsledkem publikace v jednom z amerických odborných časopisů.

Do Československa jsem se vrátil v březnu 1990. Nabitý vědomostmi, zahraniční zkušeností a touhou vše, co jsem se tam naučil, předat dál. Tady bylo po návratu všecko jinak. Rigidita a skepse minulé doby – to bylo pryč a cokoliv nového bylo vítáno. Najednou jsem mohl učit, co jsem chtěl. Pár měsíců předtím – nebo pár let potom – by to sotva bylo možné. Prostě revoluční doba. Se vším všudy.

Co jste si z Japonska přivezl, co bylo přelomové?

Několik věcí. Především to byla věda, tedy principy vazby kompozitu na dentin a další znalosti z konzervační stomatologie. Ale také zkušenosti z fungování kliniky, řízení výuky. Než jsem odjel do Japonska, domníval jsem se, že mám slušné penzum informací, načerpané z toho mála literatury, která byla před rokem 1989 k mání. Největší problém ale byl v tom, že jsem to neměl utříděné. Neznal jsem trendy, nevěděl jsem, co je důležité a co méně. Takový přehled člověk získá teprve, když jezdí na sympozia, baví se s jinými odborníky z celého světa. To před rokem 1989 nebylo možné. Po návratu jsem viděl, o kolik jsme za Západem (a vlastně i Východem – Japonsko...) pozadu. V Japonsku, a po mém návratu už i v Americe, se kompozit nepodkládal. Adhezivně se připojoval k dentinu a zuby neodumíraly. V Evropě jsme to prostě ještě netušili. Tady se stále učila stará koncepce toxického kompozitu. Nebo např. polymerační lampy byly po mém návratu ještě unikátním vybavením v ordinacích několika lékařů. Teď ale musím podotknout, že od té doby se naše stomatologie rapidně změnila a podle mého přesvědčení jsme dnes na srovnatelné úrovni s nejvyspělejšími státy na světě.

Také jsem v Japonsku zažil, jak má fungovat systém ošetřování a výuky na klinice. V Čechách jsem si nikdy předtím nebyl jistý, zda něco dělám dobře, nebo nikoli. Existovalo vždy ještě mnoho dalších faktorů, které byly ve hře. V Tokiu mě přijali bez předsudků. Nebylo podstatné, zda jsem z Československa nebo z jiné země. Důležité bylo, co jsem schopen vyprodukovat. Peřinka, ukaž, co umíš! K tomu mi vytvořili skvělé podmínky. Dali mi klíče od všeho. Mohl jsem tam kdykoliv, i v sobotu a v neděli, a kamkoliv přijít. Studovat veškerou literaturu a na jakémkoliv přístroji experimentovat – samozřejmě po zaškolení. Také jsem viděl, jak funguje přirozený respekt k nadřízenému, jak jsou rozdělené role na oddělení, kde má každý své místo, povinnosti, zodpovědnost. Fascinovala mne pozice profesora Hosody. Vůči svým podřízeným byl velice přísný. Korektní, ale náročný. S nikým se příliš nebavil. V Japonsku je profesor něco jako bůh. Ovšem přišel-li za ním medik s dotazem, byl ochotný a příjemný. Na závěr svého ročního výzkumu jsem napsal odborné sdělení, které jsem hodlal poslat do jednoho prestižního amerického časopisu. Jako jednoho ze spoluautorů jsem coby šéfa oddělení uvedl pochopitelně i prof. Hosodu. Když se to dozvěděl, zavolal si mne a povídá: No dobře, vidím, že jsem tady uvedený jako spoluautor, tak to celé spolu musíme probrat. Každý den se tady sejdeme o půl deváté a ten článek spolu postupně prodiskutujeme. A skutečně si pak se mnou každé ráno sedl, bral jednu větu po druhé a ptal se: Proč tohle tvrdíš, kde máš důkaz, kde jsi vzal tuhle informaci? Trvalo to několik týdnů, než kývl hlavou, že je možné článek pustit do světa. To byla univerzita vědecké poctivosti, prestiže a důslednosti. V tu chvíli se pro mě stal vrcholnou autoritou.

Mimochodem – jsou tři lidé, kterých si budu navždycky vážit. Prof. Toman, prof. Hosoda a můj otec. Vážím si mnoha lidí, ale tito tři mne toho naučili nejvíc.

Co vás po vašem návratu přivedlo k endodoncii?

Když jsem se vrátil z Japonska, nastoupil jsem na konzervační oddělení kliniky, kde se vyučovala nejen kariologie, ale i endodoncie. Protože jsem byl zodpovědný za oboje, bylo nutné pozvednout ji na vyšší úroveň. Tehdy strádala nejen materiálově, ale i odborně. Tady mi zkušenosti z Japonska moc nepomáhaly, protože tam jsem se věnoval výhradně adhezivům. Naštěstí k nám z Německa začal jezdit přednášet dr. Jiří Sedelmayer, charizmatický, praktický, úžasně šikovný zubní lékař, se kterým jsme navázali úzké kontakty. Jeho přednášky se staly základními pilíři toho, co jsme pak přednášeli i my. Když jsem potřeboval z endodoncie počátkem devadesátek vědět něco víc, dozvěděl jsem se to právě od něho. Dr. Sedelmayer nám předal racionální a v praxi fungující systém. Ukázal nám, že endodoncie je sice pracná, ale výsledky jsou prediktabilní. Úspěšnost už tehdy byla nějakých devadesát procent. Endodoncie mě doslova uchvátila. A když člověka něco začne bavit, snadno nakazí i ostatní – a může tak vzniknout společnost nakažených.

Tak se vlastně zrodila naše Česká endodontická společnost. Jednoho dne jsme se setkali s doc. Lenkou Roubalíkovou a dr. Janem Netolickým. Právě se vrátili ze zahraničního endodontického sympozia a řekli, že to takhle dál nejde, že musíme mít svoji organizaci, s řádnými stanovami, s demokratickými volbami. Domluvili jsme se, že se sejdeme v rámci PDD v roce 2008, kdy budou v Praze i mimopražští zájemci, a tu společnost založíme. Tak se i stalo. Sepsali jsme stanovy a začalo to fungovat. Nejprve kolem dvaceti nadšenců, dnes již vyšší desítky odborníků. Já jsem měl od počátku představu, že nás ta společnost bude bavit. Po odborné stránce, samozřejmě, ale i po společenské. Že bude pro doktory, co se nejen zajímají o endo, ale chtějí se také společně setkávat, užívat světa a neformálně diskutovat o všem možném. Myslím, že se to docela daří dodnes. Dvě období jsem na začátku předsedal já, pak to byl dvakrát dr. Daniel Černý a teď stojí v čele společnosti dr. Radovan Žižka. Jsme samozřejmě také členem Evropské endodontické společnosti, tedy European Society of Endodontology (ESE).

Jak se po čtyřech desetiletích cítíte jako stomatolog?

Jsem hrozně šťastný, že dělám jak řemeslo, tak i současně přednáším. Baví mě a naplňuje mne probouzet zájem o náš obor v těch druhých. Když předstoupím před svoje posluchače a zaujmu je, investuji do nich svou energii, a oni mi tu vydanou energii zase vrátí zpátky, je to úžasný pocit. Jistě, může se stát, že je neprobudím, nemám svůj den, nebo oni nemají zrovna dobré naladění – pak odcházím, jak vyždímaný hadr. A oni také.

Ale snad se to naštěstí stává jen zřídka. Kéž by to ještě chvíli vydrželo...