Paní profesorko, kudy vedla vaše cesta ke stomatologii?

Můj život s medicínou je asi hodně obrázkem doby. Od páté třídy jsem musela nosit brýle, a tak se oční stalo jakýmsi mým podvědomě vysněným oborem. A další specializací, které jsem se chtěla věnovat, byla diabetologie, to také z rodinných zkušeností. Nakonec, podobně jako u řady vrstevníků – kolegů zubních lékařů – to dopadlo trochu jinak. Vystudovala jsem stomatologii, i když jsem se celý svůj život zároveň věnovala přesahům do klinických i přírodovědeckých oborů, zejména právě diabetologie. Ale také např. do mikrobiologie, kde jsem už při studiu sbírala první zkušenosti v mikrobiologickém ústavu.

Ještě na konci studia jsem uspěla v konkursu pro aspiranturu na Výzkumný ústav stomatologický do známého Maceškova paláce na Vinohradech, kde v roce 1926 vznikl Státní ústav pro zubní lékařství. Tam jsem nejen ordinovala a připravovala se jako každý absolvent na atestace, ale kromě toho jsem v mikrobiologické laboratoři trávila dny s pipetou v ruce, s platinovou kličkou, připravovala preparáty a počítala bakterie. Jak je to už dávno, jak se to všechno za ta desetiletí posunulo kupředu...

Co vlastně představoval tento ústav v kontextu tehdejší stomatologie?

Když jsem tam nastoupila, řídil jej prof. MUDr. František Urban, DrSc., tehdy zároveň i přednosta II. stomatologické kliniky. Když jsem se pak vracela po mateřské, vystřídal ho doc. MUDr. Eduard Klečatský, DrSc., ve své době respektovaný protetik.

Ústav měl klinické oddělení, svůj klinický výzkum. Působila tam technologická skupina na vymýšlení nových dentálních materiálů a testování jejich vlastností a celé jedno patro bylo věnováno něčemu, co bych nazvala biologie ústního prostředí. Histologie měkkých a tvrdých zubních tkání, mikrobiologie, imunologie, biochemie, anorganická chemie, ale i laboratoře pro zvířetníky. Samozřejmě se tam také sledovaly obsahy fluoridů v pitných vodách.

Ústav měl dvě patra, zhruba 1500 m2. V roce 2001, když jsem střídala jako nová přednostka doc. MUDr. Otakara Krejsu, CSc., měl sedmasedmdesát zaměstnanců.

Jednu skupinu lékařů tvořili klinici, kteří pracovali výhradně na ambulancích. Těch ale bylo ani ne deset. Pak jsme tam byli my, tedy lékaři, kteří jsme ošetřovali pacienty, ale také jsme byli v laboratořích. A spolu s námi ten pestrý tým doplňovala ještě řada jiných profesí a specializací: přírodovědci, chemici, matematik, k tomu spousta laborantů. Mimochodem, dneska se to všechno tak posunulo, že na co byli kdysi potřeba laboranti, tak se dneska vůbec nedělá.

Výbrusy kazivých lézí, které na ústav vždycky patřily, to je hluboká minulost. Troufám si tvrdit, že udělat histologický preparát současně měkké i tvrdé zubní tkáně by dnes v Česku sotva někdo dokázal. A histologický preparát tvrdých zubních tkání, to už umí snad zhotovit jen Ing. Radka Vrbová, Ph.D., v naší laboratoři.

Jak vidíte aktuální situaci vztahu stomatologie a vědy?

V tomhle směru se stomatologie bohužel dostává na okraj zájmu, protože obě naše hlavní onemocnění jsou z velké části dostatečně preventabilní. My nemůžeme soutěžit s onemocněními, která tuto možnost v takové míře nebo prakticky vůbec nemají.

Ukázalo se také, že zájem mladších absolventů stomatologie jít dělat něco teoretického, věnovat se vědě a bádání, není tak intenzivní, jako tomu bylo dřív. I když – někdo se čas od času objeví. Jinak by se náš obor nemohl dál rozvíjet.

Když se na to budu dívat zpětně, tak výsledky, které jsem získávala, bych dneska měla okamžitě. Nemusela bych s tím trávit tolik času. Ale, upřímně řečeno, byla bych už jen jakýsi nosič materiálu. Dnes potřebujeme pro přístroje úzce školené specialisty, kteří jsou kvalifikováni a schopni nám interpretovat výsledky měření a analýz. Éra univerzálně vzdělaných lékařů s komplexním a zároveň detailním pohledem na věc patří minulosti. Vědecké bádání se zcela proměnilo.

Už před mnoha lety začínaly izotopové laboratoře, ale tím, že my jsme měli mikrobiologickou laboratoř v obytném domě, tak nepřipadalo v úvahu pracovat s radioaktivními izotopy. Proto jsem využívala ty standardní, časově náročné mikrobiologické postupy. Na druhé straně musím říct, že ve své době přinášel tento typ výzkumu v České republice publikovatelné výsledky. Jak by to dopadlo ve světě, těžko říct. Nebylo zvykem posílat všechno do mezinárodních časopisů (to bylo dost výjimečné, ale existovalo to už v šedesátých a sedmdesátých letech, například výsledky experimentálních studií MUDr. M. Kindlové), aby to získalo vysoké impakty, první kvartily, první decily. K tomu jednu malou poznámku. Neměli bychom zapomínat na přínos české vědy, českých odborných společností, českých časopisů, včetně České stomatologie. A nakonec i na práci našeho stomatologického ústavu.

Vrátila bych se ale ještě k jedné historické poznámce. Po založení republiky odešlo ve dvacátých letech minulého století hodně německy mluvících zubních lékařů do Rakouska a u nás tak vznikl jejich nedostatek. Tenkrát bylo zubní lékařství vlastně specializací po všeobecné medicíně. V roce 1926 pak byl pro další rozvoj oboru založen Státní ústav pro zubní lékařství, kde byly obrovské výukové prostory, mnoho křesel a už hotoví lékaři tam praktikovali. Pořádaly se tam i kurzy pro instrumentářky. Za protektorátu, když byla lékařská fakulta zavřená a řada pracovníků musela fakultu opustit, někteří využili toho, že ústav nebyla vysoká škola, a přešli z fakulty právě tam. Významná změna pak přišla v roce 1954, kdy se tato instituce, která měla do té doby charakter jakéhosi doškolováku, transformovala na výzkumný ústav jako organizaci přímo řízenou ministerstvem zdravotnictví.

Po roce 1989 byl objekt Maceškova paláce, kde sídlil Výzkumný ústav stomatologický, vrácen původním majitelům a nájem se postupně stával problémem. V roce 1999 jsme se stali jednak součástí fakulty, jednak i fakultní nemocnice. Zároveň se začala hodně měnit skladba grantových agentur, které se objevily po roce 1989. Konec ústavu se přiblížil. Na počátku devadesátých let se ještě bádalo kontinuálně. Ale s tím, jak se měnily grantové agentury a všechno se stávalo složitější – až po současnost, kdy získávání prostředků pro vědu je pro náš obor prakticky nedostupné – se situace stala neudržitelnou.

Je mi upřímně líto, že dneska nemá cenu podávat žádost o grant např. na šetření stavu chrupu podle jednotlivých věkových kategorií, jak to stanovuje WHO, abychom získali validní data. Realizovat výzkum, kdy by data měla opravdu výpovědní hodnotu pro celou Českou republiku. Z mnoha důvodů se podobné téma, výzkumný úkol, nachází už jen v říši snů.

Problém představuje i současná legislativa. Všude je třeba mít souhlas rodičů, souhlas školy. Docela složité. Navíc např. pětileté děti – jedna věková kategorie, kterou WHO pro sledování stanovuje – jsou z části ve školkách, zbytek vychovávají rodiče, prarodiče atd. Školkové děti tedy nelze považovat za reprezentativní vzorek dětské populace naší republiky jako celku. Objevila se i snaha přistoupit k tomu s trochu jiným pohledem, a to přes anonymizovaná data ze zdravotních pojišťoven. Ale z jejich dat neznáme stav chrupu. Víme jen to, že určité dítě bylo u zubního lékaře na prohlídce nebo ošetření. Periodicky získávat podrobná data od privátních zubních lékařů se brzy ukázalo jako nereálné, nerealizovatelné.

Můžete připomenout základní témata vaší vědecké práce?

Hned zpočátku jsem se vrhla na ústní mikrobiologii. Na začátku to byla adherence mikroorganismů, mikrobiální osídlení povrchů ústní dutiny a jeho změny.

Moje srdeční záležitost je ovšem také diabetes. Měla jsem skupiny dětských i dospělých diabetiků. Dětský pacient s diabetem má velice brzy osídlenou dutinu ústní těmi druhy bakterií, které vztahujeme k onemocnění parodontu. Proto se říká, že parodontitida je šestá komplikace diabetu – abych parafrázovala pana profesora Haralda Löe, který to tak formuloval už před třiceti lety.

Vidím zde ale patrné systémové zakolísání, jistý problém. Diabetik, hlavně ten jedničkář, má tolik lékařů, které pravidelně navštěvuje, že stomatologie stojí tak trochu mimo. My v povědomí sice máme, že se zuby bude mít problém. Jenže kdo tady pokulhává, jsou diabetologové. Ti mají sice svoje pacienty velice dobře edukované – jak předejít diabetické noze, jak často chodit na oční, jak hlídat funkce ledvin atd. – ale aby se jich jednou za rok zeptali, jestli byli u zubního lékaře, to tam trošku chybí. Přitom nyní zubní lékaři mohou diabetika provést v dobré kvalitě života i ve vztahu k jeho chrupu a dutině ústní. Vyskytují se zde určitá specifika. Díky zvýšení glukózy ve slině vznikají kazivé procesy typicky pod bodem kontaktu, tj. je obtížné je najít bez rtg snímku. Čili je to například náročnější na četnost rtg vyšetření. Také by pomohlo, kdyby diabetolog poslal pro potřebu zubního ošetření přehlednou zprávu o tom, jaká je kompenzace choroby, například pro možnost eventuální implantace. Aby zubní lékař věděl, kdy podat antibiotika a která jsou pro daného pacienta optimální apod. Tam ještě spatřuji, jak se říká, velké rezervy.

Když pak opustíme problematiku diabetu, často se mohou objevit problémy v dutině ústní i u dalších onemocnění a medikací. Řada pacientů si neuvědomuje, že berou léky, které ovlivňují prostředí dutiny ústní. Např. anxiolytika, tedy preparáty patřící do spektra psychiatrických léčiv. Ty snižují salivaci a tím rozhodně napomáhají vzniku kazu. Také jde o pacienty s chronickými bolestmi, kteří už nereagují na běžnou léčbu analgetiky a dostávají lytické směsi s vyšší dávkou psychiatrického preparátu, který bolest tzv. vymaže. A pak tu jsou alergici a léčba antihistaminiky. To vše jsou kandidáti na to, aby poškození v ústech vznikala. Takhle je to vzájemně propojené.

Co byste vzkázala jako proděkanka pro studijní činnost nastupujícím generacím zubních lékařů?

Klíčem k naší úspěšné práci je pokora. Bez pokory vůči pacientům a také vůči znalostem někoho, třeba z úplně jiného oboru, to nejde. Musím respektovat, že někdo toho ví víc, víc toho přečetl, víc zažil, víc viděl, víc pochopil. Líp zazpívá, líp zahraje. Tohle poznání nás bude celý život posouvat dál. Jistě, nemělo by nás to srážet, brát vítr z plachet. Ale bez respektu a empatie to nejde. Právě při jednání s pacientem. Ten nám musí věřit – a my jemu. A společně s ním hledáme cestu k jeho lepšímu zdraví. Vím, je to někdy nesnadné a časově náročné. Jinou cestu ale nevidím.

Prof. MUDr. Jana Dušková, DrSc., nositelka čestného titulu ČSK Osobnost české stomatologie z r. 2017. Praha, 6. dubna 2023.