To vše ale nechme stranou, věci osobní či nuance odborných sporů zde nejsou důležité. Klíčová je dentální hygiena, z níž tento letos dvaasedmdesátiletý zubní lékař vybudoval symbol zubní prevence a dentálního zdraví.

Dr. Sedelmayer odešel ve svých třiceti letech se svou těhotnou paní z Československa. Bylo to v r. 1977. Republiku opouštěl jako pomocný dělník.

Můžete nám o svém životním rozhodnutí emigrovat povědět více?

V tehdejší Československé socialistické republice jsem neměl šanci. V rodném listě jsem měl napsáno: otec kulak. Můj odchod byl složitý a napínavý. Původně jsem zamýšlel přestěhovat se do Kanady. Nakonec mě osud nasměroval do Německa, kde jsem si ve dvaatřiceti letech udělal ještě jednu maturitu, tentokrát v němčině, protože tu českou neuznávali. Naučil jsem se jazyk a vystudoval stomatologii v Hamburku. Tam jsem také nastoupil jako asistent na oddělení záchovného zubního lékařství univerzity v Hamburku (Abteilung für Zahnerhaltung und Parodontologie, Universität Hamburg – Eppendorf), později s definitivou. Nikdy jsem nechtěl německé občanství, a tak to bylo přijatelné řešení. Na univerzitě – na rozdíl od práce v běžné ordinaci – občanství nebylo potřeba.

Co vás přivedlo zpátky do Čech?

Někdy počátkem r. 1991 k nám do Hamburku dorazili čeští studenti. Najednou viděli výuku hodně odlišnou od toho, na co byli zvyklí z domova. A tak mě ten revoluční výbor studentů pozval do Prahy přednášet.

Návrat do Čech byl pro mě, co se odbornosti týče, nemilým překvapením. Ta podivná kryptokracie všude kolem. Ale přivezl jsem s sebou dva kufry diapozitivů a když to nešlo z různých podivných příčin na škole, pustil jsem se do práce jinde. Nejprve na Komoře v Ječné. Tam začala i moje kritika poměrů v české stomatologii, říkám jí v nadsázce „dentální rebelie“. Tradované výroky některých tehdejších učitelů stomatologie v Praze („plombičkovat umí každá opice“) mně doslova vyrazily dech.

Celé roky jsem pak přednášel lidem po hospodách. Vozil jsem si vlastní techniku, tehdy ještě diaprojektory, pomůcky, mikromotory, nástroje, materiály. A přednášel i prakticky předváděl to, co jsem se během studia v Hamburku naučil a zároveň tam posléze také s úspěchem vyučoval. Dnes mám za sebou dvanáct set přednášek a praktických kurzů po celém světě. Nakonec jsem nechal praktických kurzů a začal převážně vyprávět o tom, že zubní lékaři na celém světě opouštějí univerzity – někdy i s červeným diplomem v kapse! – a neumí si pořádně vyčistit zuby. Pšššt! Nesmí se to říkat! Ale bohužel my, stomatologové, máme nezřídka stejně prohnilý chrup jako naši pacienti...

Ale co udělat, aby to tak nebylo?

Problém vidím už na vysokých školách. Studenti se dřív seznamují s protetikou, kavitami či endodoncií, tedy s řešením následků, a teprve později se dostanou k záchovné stomatologii. Tam někde se objeví i pár hodin čistě teoretické prevence. Je to jako kdybychom začínali nauku o životě – na hřbitově. Mimochodem, v Německu je studium velmi propracované, je tam kladen velký důraz na praktickou výuku, ale... Podle německého aprobačního řádu, a to je zákon, reprezentuje výuka prevence (te oretická!) pouhých DVANÁCT hodin. Na pozadí celého studia s objemem asi PĚT TISÍC hodin. To samo o sobě říká vše o postavení prevence ve výuce.

Jinak řečeno: začít se musí hned v prvním ročníku. Také proto, aby si mladí adepti zubního lékařství vštípili, že příčinou onemocnění zubů a dásní je až na vzácné výjimky bakteriální povlak a že boj se zubním kazem a onemocněním dásní se dá vyhrát jedině prevencí. Tedy odstraněním příčin onemocnění. Kauzální terapie musí mít přednost před terapií symptomatickou. To jsou všeobecné základy lékařské etiky.

Je to samozřejmě také o penězích. Vycházejme z toho, že v Německu je nějakých 70 000 praktikujících zubních lékařů. Každý z nich ošetří v průměru 15 pacientů denně. To znamená jeden milion pacientů. MILION pacientů klepe denně na dveře ordinací v Německu, protože si neumí dokonale vyčistit zuby. Když pak počítám 50 euro na hlavu pacienta, je to 50 milionů euro denně. Může to být víc, může to být míň, ale i tak je to pořádný balík peněz. Každý den (a za špinavé zuby)!

V Čechách je aktivních zubních lékařů asi 7000. Tři sta korun na hlavu, někde třeba tisíc. Krát patnáct pacientů denně. Suma sumárum pěkných plus minus 30 milionů korun. Opět každý den. I to jsou peníze...

Asi by se opravdu vyplatilo věnovat prevenci větší pozornost již během studia.

Předpokládám, že co se týká prevence a jejího umístění ve studijních plánech, nebude situace u nás příliš odlišná od Německa.

Před pár lety mě oslovila pražská Stomatologická klinika 1. LF UK. S jejím přednostou doc. Foltánem jsme se následně dohodli, aby téma čištění zubů na Karlově univerzitě bylo zavedeno do výuky už v prvním semestru. Na zápočet a jako první cvičení. Bylo to moje přání a zároveň podmínka, abych se podílel na výuce. V r. 2014 se pak v Praze odehrála světová premiéra tohoto jednoduchého, ale velmi významného výukového konceptu. Když jsem informaci o tom poslal svým zahraničním kamarádům do Švýcarska i svým, jak říkám, pohrobkům do Hamburku, trošku mi asi záviděli, co se nám v Praze podařilo.

Systém výuky je jednoduchý. Dvanáct studentů a šest našich skvělých instruktorek. Jeden student trénuje, druhý přihlíží, pak se vzájemně vymění. První den se věnujeme mezizubním prostorům, ty jsou nejdůležitější. Druhý den normální kartáček, třetí den jednosvazkový, další den se všechno zopakuje a pátý den se ti dva studenti pod dohledem instruují navzájem.

Kdy jste se vlastně rozhodl stát se tímto nesmlouvavým zastáncem a propagátorem správného čištění zubů – včetně zdůraznění jeho významu při studiu zubního lékařství?

Jak to tak bývá, za vším je příběh. Jednoho dne za mnou v Hamburku na univerzitě přišla se svým preventivním snímkem moje studentka Monika. K jejímu překvapení jsem jí ukázal jasný zubní kaz. Horní šestka, kaz meziálně, už v dentinu, plomba nevyhnutelná. S pláčem na krajíčku a zároveň se spravedlivým hněvem se mě ptala, jak to, že jsem ji tu mezizubní hygienu nenaučil už v prvním ročníku. Odpověděl jsem jí, že to určitě nejsem já, kdo rozhoduje o změnách stomatologického kurikula v Německu. Tehdy jsem si uvědomil, jak je naše univerzitní počínání nesmyslné. Tedy že to nejzákladnější, docela obyčejné čištění zubů, se studenti učí až někdy v polovině studia – a to ještě pouze teoreticky. Rozhodl jsem se, že se to pokusím, navzdory všemu a všem, změnit...

Nejprve jsem požádal o spolupráci naše studenty. Začali jsme, na základě Bassovy metody, propracovávat způsob, jak zuby správně vyčistit. A když říkám správně, mám na mysli tři kritéria, která jsem stanovil. Přijatelnost, tedy akceptance, dále efektivita a šetrnost. To znamená, že člověk musí nejdřív přijmout myšlenku, přesvědčení, že je nutné si zuby vyčistit. Samotné čistění pak musí být efektivní. Tři minuty v koupelně dvakrát denně nezajistí efektivní vyčištění zubů. Třetí podmínkou je čistit tak, aby nedošlo k poškození zubů a dásní.

Můžete to trošku rozvést?

Jistě. Akceptovat skutečnost, že o zdraví našeho chrupu, a v širších souvislostech i o zdraví dalších orgánů v těle, rozhoduje čištění zubů, je pro mnoho lidí obtížné. Vymlouvají se na geny – znáte takové ty výroky typu „babička měla taky zkažený zuby“ nebo „za každé dítě jeden zub“. Vymýšlejí ale i řadu bizarních souvislostí a vlivů, včetně toho, že mají špatnou vodu atd., atd. Na rozdíl od onkologických onemocnění, kde bývají příčiny nejasné a komplikované, zubní kaz nebo parodontopatie představují v drtivé většině prostý následek špatného čištění zubů. Ráno a večer „přejet zuby“, pochybnou reklamou propagovaným kartáčkem nebo zubní pastou, to je skutečně málo. I dobře instruovaný jedinec totiž nevyčistí řádně svůj chrup dřív než za deset minut. Stačí se tedy čištění věnovat jednou denně, ale opravdu důkladně. Což znamená pečlivě, všude, nic nevynechat. Pak je to efektivní a zubní plak se odstraní. Já říkám: žádná koupelna, pěkně u televize, při zprávách, kdy člověk nepociťuje takovou ztrátu času. Pak už je to jednoduché. Mazlíme se s každým zubem zvlášť. Samozřejmě se zaměříme na mezizubní prostory. Jenom běžný kartáček nestačí.

Osobně nedoporučuji dentální niť. Ve světové literatuře neexistuje jediná studie, která by prokázala účinnost vlákna, některé poukazují na jeho traumatizující potenci. Čištění zastane mezizubní, správně vybraný a správně používaný kartáček. Při „televizním“ čištění zubů, bez zubní pasty, není nutné vyplivovat... Naše vlastní bakterie nám neuškodí, jsme na ně zvyklí, sami jsme si je vypěstovali. K tomu všemu je nezbytná správná technika použití kartáčku – ta se musí nacvičit pod vedením odborníka. V Čechách jich naštěstí už máme vyškolených dostatek. Celá řada dentálních hygienistek má certifikát přímo ode mě. V knihách všechno nenačtete. Jde totiž o to, aby byl tlak na kartáček přiměřený a sklon štětin správný. Aby kartáček čistil, ale zároveň nepoškozoval dásně. Zejména tvrdší zubní kartáčky dásně i zuby poškozují. To už ovšem hovořím o třetí zásadě, kterou je právě šetrnost. Jak jsem tedy už říkal – nezničit horlivým a technicky nesprávným čištěním dáseň, anebo dokonce samotný zub! Primum nihil nocere!