Pane profesore, kdo byli ti, kteří ovlivnili vaši kariéru předního českého implantologa?

Děkuji za poklonu. Pochopitelně byly to desítky lékařů, mých učitelů domácích i zahraničních. Chtěl bych vzpomenout tři jména. Primáře MUDr. Zdeňka Jirouska, CSc., svého učitele a šéfa, dodnes mého přítele, který mě zasvětil do tajů maxilofaciální chirurgie. Sluší se také vyzdvihnout myšlenku založení Centra dentální implantologie na naší stomatologické klinice, s níž přišla – a v jejíž realizaci mě dlouhá léta podporovala – naše tehdejší přednostka doc. MUDr. Věra Hubková, CSc. Do třetice bych rád připomněl jméno prof. MUDr. Jiřího Mazánka, DrSc., který nám všem ukazoval cestu, jak se má lékař chovat ke světu, ke svým pacientům...

Jak jste se od maxilofaciální chirurgie přesunul k implantologii?

Zatímco v zahraničí implantologie často vyrůstá z oboru parodontologie, tak u nás při jejím zrodu někdy v roce 1991 stáli do značné míry maxilofaciální chirurgové. Což má svoji logiku a před oním čtvrt stoletím to přinášelo i potřebné praktické zkušenosti a dovednosti pro rozvoj implantologie.

Já jsem se po útlumu svých chirurgických aktivit koncem 80. let a s listopadem 1989 začal rozhlížet, co bude dál, a volba padla právě na implantologii. Nejdřív jsem se rok teoreticky připravoval, studoval, sbíral zkušenosti a informace. Ještě za působení doc. MUDr. Jiřího Bittnera, CSc., ve funkci přednosty kliniky jsem zkoušel u nás zavádět první implantáty. Tehdy ale ještě k tomu doba nenazrála, a tak jsem vedle své chirurgické práce na klinice začal budovat svou vlastní privátní praxi pro implantologii. To se samozřejmě naplno nedalo dělat donekonečna, a tak mi jednoho dne doc. Hubková nabídla, abych na hradecké klinice vybudoval Centrum dentální implantologie. A tak máme v Hradci Králové od roku 1997 toto ojedinělé pracoviště. Dnes zde působím společně se svou dlouholetou spolupracovnicí MUDr. Danou Kopeckou, Ph.D.

Jak se podle vás v průběhu těch skoro tří desetiletí implantologie u nás i ve světě proměnila?

Implantáty se stále zdokonalují. Bohužel také zdražují. Jejich vývoj bych ale nazval spíše pozvolnou evolucí, která je čas od času zčeřena zásadnějšími inovacemi typu konceptů All-on-6 nebo All-on-4.

Výrazně se proměnila úspěšnost a s tím spojené příčiny vzniku komplikací. Komplikace k našemu oboru patří. Povětšinou vycházejí z toho, že implantát je jedním svým koncem lokalizován v septickém prostředí dutiny ústní a opačný konec se nachází ve sterilní kosti. Tato dvě prostředí jsou od sebe u přirozeného zubu oddělena poměrně dokonalým dentogingiválním úponem, avšak u implantátu jen daleko méně sofistikovanou periimplantátovou slizniční jizvou. Průchod nečistot ke kosti tedy zůstává, byť minimálně, otevřen. Další zásadní odlišností implantátů je absence elastického periodoncia. Implantát je spojen s kostí méně výhodně, ankyloticky.

Kdysi bylo úspěchem, když se implantát vůbec vhojil. Pak jsme začali usilovat o větší trvanlivost implantátů. Počítaly se roky, kdy zůstával implantát funkční. Samozřejmě se z toho stala hra a ne vždy podle pravidel. Jakmile začne jeden podvádět, vymýšlejí si hezká čísla do statistik úspěšnosti postupně všichni. Aby obstáli v konkurenci. To ale nic nemění na tom, že implantáty udělaly obrovský pokrok! Opravdu dnes léta dobře fungují v ústech našich pacientů a problémy implantologie se pomalu přesouvají jinam. Mimochodem – u nás na klinice máme nevhojených implantátů pouze v řádu desetin procenta, čili pár pacientů z tisícovky ošetřených. Bez diskuze v takových případech vracíme peníze nebo podle okolností opakujeme implantaci či navrhneme alternativní řešení. Přiznejme si, že v implantologii pořád zůstává řada otázek nezodpovězených. Komplikace mnohdy vzniknou bez zjevné příčiny. V medicíně stále existují neprobádaná zákoutí a nepoznané souvislosti. S tím se musíme smířit jako lékaři a musíme to umět vysvětlit také pacientům.

Kde tedy jsou dnes ty problémy?

V protetických náhradách neboli suprakonstrukcích. Musí být přesné. To dokážeme zajistit. Ale musí také mít dosud nevídané estetické hodnoty, nejen pokud jde o náhradu zubu, ale i gingivy. Jde také o jejich trvanlivost a mechanickou odolnost.

Rychle zde musíme přijímat nové technologie, především CAD/CAM systémy. Na druhé straně dnes dobře zvládáme pacienty s nějakým zdravotním omezením. Při kvalitní diagnóze a promyšlené podpůrné terapii můžeme implantovat prakticky komukoliv. Samozřejmě s výjimkou například dětí. Jasné je, že ne každý implantát, který začne zlobit, se dá zachránit. Může pochybit operatér, chybí kvalitní kost, nebo se prostě jen spikne příroda. Ale navzdory pokroku a zkušenostem je stále hlavní problém, aby implantát v kosti dlouhodobě vydržel.

Co na tuhle nejistotu říkají vaši pacienti?

Lidé pochopitelně očekávají úspěch. Bezproblémový. Ovšem z povahy věci, protože jde o chirurgii ne zrovna v ideálním místě lidského těla, mohou nějaké lapálie vyvstat. Naším úkolem je nejen dopředu takovou věc dobře s pacientem zkomunikovat – a pak ji podle možností napravit a vyléčit, ale musíme si osvojit i křehkou dovednost psychologického odhadu reakcí našich pacientů. Někteří lidé nejsou mentálně připraveni jít do rizika chirurgického výkonu. A priori počítají s tím, že všechno proběhne hladce. Jiní se řadí k těm, kteří nikdy nebudou spokojeni. Jejich životní vášní je spor a negace. Při naší práci nejde o záchranu života. Máme možnost a čas hledat s pacientem společnou řeč. Nejen proto, aby zdokonalil ústní hygienu a připravil se na časově náročné ošetření. Ale hlavně proto, abychom měli oba jistotu, že jsme s oboustrannou důvěrou připraveni přijmout riziko komplikací a věříme v jejich pozitivní vyřešení. Nenajde-li lékař s pacientem tenhle křehký konsensus, je lepší, když se implantologický výkon neprovede.

Tento komplexní přístup nám pomáhá eliminovat nevhodné kandidáty na implantování. Při objemu práce, přesahujícím čtyřicet tisíc zavedených implantátů, jsme vždy dokázali problémy vyřešit. Nikdy jsme se nesoudili. Poctivě řečeno také díky prestižnímu a profesionálnímu zázemí naší kliniky.

Lékaři dnes musí přijmout fakt, že pacient má neuvěřitelně rozsáhlá práva. U nás, natož pak v zahraničí. Lékař má práva jen ta nejzákladnější, obecná.

Co ovlivnilo – a co dnes formuje – vaše kroky v implantologii?

Samozřejmě zpočátku jsme čerpali ze zahraničních zkušeností. Jejich zhruba desetiletý náskok pro nás představoval výzvu a také inspiraci a informaci. Amerika, Švýcarsko, Švédsko... Zpočátku měly svou důležitost i naše domácí aktivity. Prof. MUDr. Jiří Vaněk, CSc., organizoval v Brně Implantologické dny, které se mimo jiné staly aktivní platformou spolupráce mezi zubními lékaři v České a Slovenské republice. Zmínil bych aspoň jedno jméno slovenského kolegy z oblasti implantologie: MUDr. Jozef Ivančo, CSc., z Košic. Prof. MUDr. Tibor Németh, DrSc., vydal v roce 2012 Chirurgickou propedeutiku pro dentální implantologii. Zajímavou a potřebnou publikaci.

Samozřejmě pokračuje nutnost inspirovat se ve světě. Už třináct let se zúčastňuji evropského sympozia, které pořádá EAO (European Association for Osseointegration). Tam se za tři dny dozvím to nejdůležitější.

Důležité pro vzkvétání našeho oboru je setkávat se. Hlavním místem pro výměnu našich domácích zkušeností se stal Implantologický klub ČR, založený v r. 1997. Za jeho vznikem stál MUDr. Adolf Eliáš. Je duší téhle naší party dodnes. Mě těší, že se na činnosti klubu také mohu aktivně spolupodílet.

Bohužel zaznamenávám i věci, které negativně působí na naši práci. Neuvěřitelný nárůst administrativy, byrokracie, všech těch informovaných souhlasů, čistě formálně podepisovaných pacienty i v banálních situacích. A také nesmyslný kariérní systém spojený s usilováním o publikace s impact faktorem. Nezáleží na kvalitě publikace, ale na tom, v jakém časopisu je otištěna. Většina tuzemských periodik, bez ohledu na jejich publicitu, nemá v tomto systému žádnou šanci. Skoro se obávám, že naše písemnictví v oblasti medicíny brzy skončí. Prostě zanikne. Publikování v nich se jaksi nepočítá.

Zatím váhavě se také formuje a formuluje názor na to, kdo a co může v implantologii dělat. Jsem rád, že u nás zvítězil západní trend preferující kvalitní práci. Navzdory tomu, že stále existuje podle mě problematická možnost, aby mohl zavádět implantáty každý, dokonce i čerstvý absolvent zubního lékařství. To považuji za nešťastné a uvítal bych, kdyby se diferencovalo. Některé práce by mohli dělat jen lékaři s prověřenou a deklarovanou praxí a vzděláním. Zpětně by to posílilo prestiž a pozitivní vnímání implantologie nejen v medicínských kruzích. Je třeba předejít tomu, aby nezkušení, nebo dokonce neodpovědní lékaři, náš stomatologický obor a jeho nesporné kvality kompromitovali neprofesionalitou a nízkou úrovní kvalifikace.

Pane profesore, říká se o vás, že milujete sport...

Sport byl a je v mém životě zásadní. Za mlada jsem pěstoval lehkou atletiku, běhal jsem první národní ligu. Stovku jsem zaběhl za 10,9 sekund. Pak jsem toho v pětadvaceti nechal a o deset let později jsem přesedlal na horské kolo. Od svých devětačtyřiceti jsem potom na kole dokonce začal závodit. Vydržel jsem to až do jednašedesáti...

Považuji za důležité to, co prý kdysi řekl Emil Zátopek: Když nemůžeš, tak přidej!

V životě je to taky tak. A ten sport je vlastně taková simulace života.

Nemůžeš, přidáš – a ono to dobře dopadne.