LKS časopis

Recenzovaný časopis
České stomatologické komory

elektronická verze

ISSN 1210-3381 (Print)
ISSN 2571-2411 (Online)

LKS 09/2022 ČSK
Aktuální číslo
Rubriky
Témata
Autoři

Práce je věnována popularizátorovi vědy a kritického myšlení, MUDr. Františku Koukolíkovi, DrSc., FCMA, s upřímným blahopřáním k udělení titulu Rytíř lékařského stavu.

MUDr. František Koukolík, DrSc., FCMA

Souhrn: Kritické myšlení patří k základním dovednostem každého stomatologa, v širším slova smyslu je užitečné pro každého člověka. V principu se jedná o schopnost nezávisle posoudit určitý problém na podkladě relevantních faktů. Rozvoj kritického myšlení je především celoživotní, namáhavý, náročný proces práce na sobě samém. Absence kritického myšlení má z dlouhodobé perspektivy často závažné, někdy i fatální důsledky v osobním i profesním životě jedince. Pro stomatologa je celoživotní rozvoj kritického myšlení zásadní, a to pro kritické posouzení informací získaných na vzdělávacích akcích a v literatuře, pro komunikaci s pacientem nebo pro evaluaci výsledků vlastní práce. Proces kritického myšlení v principu sestává z položení otázky, sběru relevantních pramenů, jejich zvážení, analýzy a vyvození závěru.

Klíčová slova: kritické myšlení, rozhodování, medicína založená na důkazech, argumentace, myšlenkové břitvy

Critical thinking

Review article

Summary: Critical thinking represents one of the basic skills of every dentist, or, for every person in larger sense. In principle, it is an ability to independently evaluate particular problem on the basis of relevant facts. The development of critical thinking is a lifelong, strenuous, laborious process of self-improvement. In long-term manner, the absence of critical thinking has often important, sometimes even fatal consequences in personal as well as professional life of the person. For the dentist, the lifelong development of critical thinking is crucial, for the critical evaluation of informations obtained on educational courses as well as in the literature, for the communication with the patient or for the evaluation of the results of own work. The process of critical thinking in principle consists of making a query, collection of relevant data, their evaluation, analysis and deduction of the conclusion.

Key words: critical thinking, evaluation, evidence-based medicine, argumentation, logical razors

Úvod

Pro termín kritické myšlení (řec. kritikos – rozhodnout, rozlišit) lze nalézt velké množství definic. Jedna z nejvíce užívaných říká, že jde o schopnost nezávisle posoudit určitý problém na podkladě relevantních faktů. Složitější definice charakterizuje kritické myšlení jako pečlivé a uvážlivé rozhodnutí o tom, zda nějaké tvrzení přijmeme, odmítneme, nebo se o něm zřekneme úsudku. Kritické myšlení rovněž zahrnuje stupeň jistoty, se kterou nějaké tvrzení přijmeme nebo odmítneme [1]. Aplikace kritického myšlení má bohatou historii, byť příkladů jeho absence nacházíme násobně více, a to jak v celé historii lidstva, tak i v současné době. Základní pilíře kritického myšlení byly položeny v antice, jde tedy o problematiku starou přibližně 2500 let [1, 2].

Kriticky myslící jedinec disponuje například následujícími schopnostmi: 1. nepodléhá prvnímu dojmu, obecnému mínění nebo naléhavosti nějakého sdělení, 2. naivně nepřebírá tradované názory, 3. dokáže zaujmout odstup a připustit odlišný pohled a 4. vytváří si vlastní názor na základě vědomostí a zkušeností jak vlastních, tak i jiných kvalifikovaných osob. Poněkud pokročilá definice říká, že je to schopnost zvažovat relevantní data v kontextu evoluce, neboť jak napsal americký genetik Theodosius Dobzhansky: „V biologii nedává nic smysl, dokud to neuvidíme v kontextu evoluce.“ Kritické myšlení je velmi užitečné v řadě aspektů, mimo jiné chrání jedince proti omylům a manipulaci. Slovy Karla Poppera: „Věda není cesta k nekonečnému pokroku a pravdě, nýbrž skvělý nástroj k zabraňování nekonečným omylům.“ [3]. Jinak řečeno, tentokrát slovy Františka Koukolíka (obr. 1): „Principy kritického myšlení nevedou k nekonečnému světlu, ale zabraňují cestám do nekonečné tmy, nevedou k nekonečné pravdě, ale zabraňují cestám do nekonečných omylů.“ [4].

Kritické myšlení má dvě složky: 1. množinu dovedností umožňujících rozlišovat, vnímat, získávat, zpracovávat a formulovat informace a 2. využití těchto dovedností v životě. Tím se kritické myšlení liší od pouhého sběru a uchovávání informací, pouhé intelektuální zručnosti a pouhého cvičného užití této zručnosti [1]. Důležité je si uvědomit, že myšlení jako takové, a tedy i kritické myšlení, podléhá výrazné interindividuální variabilitě, tj. žádní dva jedinci nepohlížejí na svět ze stejné perspektivy a nemají stejné myšlenkové nastavení [5]. Poněkud lapidárně, slovy generála Pattona: „Pokud přemýšlí všichni stejně, nepřemýšlí nikdo.“

Význam kritického myšlení

Na rozdíl od jazyka a řeči, které v prvních letech života zvládne každé zdravé dítě, soustavně kriticky myslí pouze malý počet dospělých lidí, což je dáno především tím, že kritickému myšlení se musíme celý život učit (tab. 1). Jeho aplikace vyžaduje poměrně velké intelektuální úsilí. Kritické myšlení totiž není jednou dosažený stav, nýbrž celoživotní namáhavý, náročný proces práce na sobě samém. Sociální tlak na rozvoj a aplikaci kritického myšlení v životě je malý – reklama, proklamace politiků a úředníků, či aktivita na sociálních sítích – nic z toho ke kritickému myšlení nenutí. Právě naopak, mnoho politiků i firem se kriticky uvažujícího občana obává. I lidé dobře trénovaní v kritickém myšlení mohou při jeho použití selhat a stát se obětí vlastní, cizí nebo skupinové stupidity (viz dále). Rozdíl oproti lidem, kteří v kritickém myšlení trénovaní nejsou, spočívá v tom, že chyby, omyly i podlehnutí vlastní, cizí nebo skupinové stupiditě jsou u kriticky myslících lidí méně pravděpodobné. Ani kriticky myslící lidé se jim však nevyhnou [1]. Nevyužívání kritického myšlení v životě je pohodlnější a určitým způsobem i „osvobozující“, to však pouze v krátkodobém měřítku – z dlouhodobé perspektivy má často závažné, někdy i fatální důsledky v osobním i profesním životě jedince. Již Sokrates říkal, že „život bez poznání a pochopení nemá smysl“ [6].

Jednotlivé pilíře kritického myšlení

Podkladem kritického myšlení je adekvátní práce s tvrzeními, definicemi, zdroji, argumenty, myšlenkovými břitvami (viz dále) a dalšími faktory.

Tvrzení

Tvrzení je psaná či mluvená teze, jejíž ověření je předmětem kritického myšlení. Příkladem je tvrzení „toto je lék na rakovinu“. Úkolem kritického myšlení je toto tvrzení potvrdit či vyvrátit, případně s ním pracovat dále. Naopak důkazem absence kritického myšlení je okamžité a bezvýhradné přijetí či zamítnutí daného tvrzení.

Definice

Definice je dohodou stanovené vymezení určitého pojmu či termínu. V literatuře o kritickém myšlení se v širším smyslu slova používá pro definici označení primární konotace, tedy přesně to, co danému pojmu či termínu odpovídá, jeho charakteristika. V souladu s tím se vymezují i sekundární konotace, jako všechny charakteristiky, které se mohou jedinci vybavit v souvislosti s daným pojmem. Například pro pojem „prase“ je primární konotací jeho slovníková definice, zatímco sekundární konotací mohou být charakteristiky jako „špína“ nebo „zápach“ či „mlaskání při jídle“ [6]. Silné sekundární konotace vyvolává například řečnická otázka – sekundární konotaci zde tvoří nevyřčená odpověď, obsažená přímo v otázce. Odpověď na řečnickou otázku by však měla být zřejmá, což většinou je, avšak také všeobecně akceptovaná, což často není, zejména pokud se jejím prostřednictvím snaží řečník posluchače manipulovat [6]. Příkladem řečnické otázky s manipulativním podtextem ve stomatologii je „Chcete snad svým pacientům škodit tím, že jim toto ošetření nenabídnete?“ Při argumentaci v rámci kritického uvažování je vhodné se řečnickým otázkám vyhnout. Stejně jako ironii.

Zdroje

Základním principem kritického myšlení je správná volba zdroje, ze kterého čerpáme informace, kde mohou být uvedeny:

1. Fakta – ověřitelné a pravdivé informace.

2. Faktoidy – zavádějící nebo nepravdivé informace, zpravidla hůře ověřitelné nebo neověřitelné [7].

Pro stomatologii, stejně jako pro většinu ostatních medicínských profesí, jsou relevantní především výstupy medicíny založené na důkazech (angl. evidence-based medicine), které jsou sdružovány (indexovány) ve světově uznávaných databázích. Pro běžného uživatele je vhodná především databáze PubMed (www.pubmed.gov). Ve stomatologii jsou jimi zejména meta-analýzy a prospektivní, zaslepené a kontrolované studie, zpracované na dostatečném vzorku pacientů, publikované v recenzovaných periodicích (tab. 2). Paralelně se světově uznávanými periodiky se nověji objevují tzv. predátorské časopisy, které se navenek prezentují jako prestižní periodika, více než na kvalitu výstupů jsou však zaměřeny na často relativně vysoké poplatky za uveřejněný výstup.

Antivěda

Antivěda (alternativní věda, paravěda) značí široké spektrum jevů, charakterizované vydáváním neověřených, vysoce spekulativních či již vyvrácených jevů za vědecky nezpochybnitelný fakt. Příkladem je astrologie či ufologie. Pokud jsou tyto směry prezentovány jako publikace pro pobavení, byť někdy dosahující hranice absurdity, nelze proti nim nic namítat, problémem však je, pokud jsou vydávány za fundované teze (často jsou navenek podle vědeckých pravidel i zpracovány) a argumentuje se s nimi proti vědecky ověřeným tezím [1]. Proti antivědě bojuje v našich podmínkách například Klub českých skeptiků – Sisyfos.

Od antivědy jako takové je třeba odlišit přístupy, které mají primárně jiný účel, než deklarují. Typickým příkladem je placebo. Dalším příkladem je donekonečna přetřásaná homeopatie, u které se vědci snaží opakovaně prokázat, že homeopatický „lék“ ve skutečnosti žádné léčivé přípravky neobsahuje. Pochopitelně, že ne, neboť princip homeopatie tkví především v tom, že homeopat pacienta podrobně vyslechne, zařadí jeho onemocnění do kontextu jeho života a pomůže mu pochopit, proč je nemocný – homeopatický „lék“ je tak pouze završením tohoto celostního psychosomatického přístupu, který sice sám o sobě neléčí, ale na rozdíl od většiny standardních léčiv také nemá vedlejší účinky. Homeopatický „lék“ zde tkví v psychoterapeutických schopnostech a moudrosti homeopata, který pomůže pacientovi aktivovat jeho samouzdravovací schopnosti, nikoliv jej léčit chemickým prostředkem [8].

Argument

Jako argument se označuje důvod, pro který bychom měli přijmout nebo zamítnout určité tvrzení. Jinými slovy, proč bychom měli dané tvrzení přijmout nebo odmítnout. Používání argumentů v rámci kritického myšlení se označuje jako argumentace [5]. Každý argument se skládá z jednoho či více předpokladů (premis) a jednoho závěru, který odpovídá vlastnímu cíli argumentace, tedy tomu, o čem se vás autor tvrzení snaží přesvědčit či k čemu směřuje.

Závěr může být 1. explicitní, tedy takový, který je autorem jasně formulován jako součást tvrzení, nebo 2. implicitní, který řečen není, má však být recipienty dovozen, zpravidla z kontextu. Implicitní závěr je poměrně často zdrojem nedorozumění v komunikaci, neboť je zde vysoké riziko, že jej autor a recipient mohou vnímat jinak [6].

Data, zejména fakta, příklady, statistiky, přehledy, kterými svůj závěr podporujeme, se označují jako důkazy. Argument se pak skládá z následujících prvků, pro které platí tato rovnice:

Předpoklady + důkazy = ARGUMENT

Posuzování dílčího argumentu má z hlediska kritického myšlení tyto fáze: 1. identifikace – rozhodnutí, zda se skutečně jedná o argument či nikoliv a identifikace jednotlivých předpokladů, důkazů a závěru. 2. analýza – rozhodnutí, zda se argument týká příslušného tvrzení či nikoliv, a jakým způsobem se ho týká. Důležité je také napadnout (zpochybnit, zpětně zhodnotit) jak předpoklady vzhledem k důkazům, tak důkazy vzhledem k předpokladům, a zjistit jejich vypovídající hodnotu (relevanci) v daném případě. Teprve po kladné odpovědi na obě předchozí otázky má smysl 3. posouzení – vyhodnocení, zda argument hovoří ve prospěch či v neprospěch daného tvrzení, jaká je motivace autora k vyslovení tvrzení a jakou má tvrzení váhu [6]. Výsledkem posouzení všech dostupných argumentů je 4. rozhodnutí – zda tvrzení přijmout či zamítnout, 5. uvěření – přijetí tvrzení za správné či nesprávné, 6. akce – provedení určité činnosti, která z přijetí či zamítnutí tvrzení vyplývá, případně 7. přesvědčování – ovlivňování ostatních v tom smyslu, že vaše rozhodnutí je správné, zpravidla pomocí jednotlivých přesvědčovacích pokusů. Je však důležité si uvědomit, že v životě je klíčová především fáze akce, nikoliv fáze přesvědčování – v praxi jsme však často svědky opaku, tj. převahy snah přesvědčovat nad skutečnou akcí.

Argument by měl mít následující vlastnosti:

1. Jasnost – v souladu s tezí Occamovy břitvy (viz dále) by z každého výroku mělo vyplynout, co má jeho autor na mysli, kde spatřuje problém, co je předmětem otázky apod., lidově řečeno: „Co tím chtěl básník říci.“ To by měl autor výroku zajistit tak jednoduše, jak je to jen možné. Jak nabádal Karl Popper: „Je třeba se zbavit módního kultu nejasnosti a filosofický expresionismus musí být nahrazen kritickým a racionálním postojem.“ [3]. Nebo slovy Františka Koukolíka: „Sémantika musí opět zvítězit nad syntaxí.“ Výrok by měl být postaven na ověřitelných a dříve definovaných tvrzeních. Pro vyjasnění výroku napomáhají doplňující otázky, typicky žádost o vyjádření teze jiným, srozumitelnějším způsobem. Pokud je výrok nejasný, nelze určit míru jeho přesnosti ani určitosti.

2. Přesnost – je důležitá pro správné vyhodnocení teze recipientem a prevenci nepřesného pochopení. Při nejistotě je lépe ji přiznat, než předstírat jistotu nad nejistým výrokem.

3. Určitost – vymezuje určité tvrzení. Naopak neurčitost odpovídá vyjadřování se výroky typu „někdy, něco, přibližně, trochu, schyluje se k, panuje všeobecná shoda, vědci udávají, že“ atd.

4. Věcnost – odpovídá přiléhavosti (relevanci) výroku k dané situaci či k danému problému. Výrok může být zcela správný, ale pokud k dané situaci nijak nepřispívá, je v kontextu nepotřebný, irelevantní, případně zavádějící. Klasickým příkladem je odpověď na jinou otázku, než na kterou se tazatel ptal.

5. Hloubka – výrok musí být hlubokomyslný, nikoliv povrchní.

6. Šířka – výrok musí zahrnovat část nebo podstatnou část problému, nikoliv vytrhávat část problému z kontextu.

7. Logika – výrok nesmí odporovat pravidlům logiky. Základní pravidla logiky hovoří o tom, že by jedno tvrzení mělo vyplývat z druhého, neměl by mezi nimi být vnitřní rozpor a výroky by měly mít smysl [1]. Klasickými modelovými příklady nelogických tvrzení jsou výroky „nyní lžu“ nebo kladná odpověď na otázku, zda již spím.

8. Testovatelnost – je třeba odlišovat psychologické aspekty problému od aspektů logických a metodologických; tedy na jedné straně subjektivní zkušenosti nebo naše přesvědčení či pocity, které nikdy nemohou určité tvrzení odůvodnit, ačkoliv se mohou stát předmětem psychologického zkoumání, a na druhé straně objektivní logické a testovatelné vztahy, existující mezi rozličnými systémy vědeckého tvrzení a uvnitř každého z nich. Bez ohledu na to, jak velká může být intenzita pocitu přesvědčenosti, nemůže sama o sobě tvrzení odůvodnit – to může až test této hypotézy.

Z epistemologického hlediska je zcela lhostejné, zda je náš pocit přesvědčenosti silný nebo slabý, zda pochází ze silného či dokonce neodolatelného dojmu nezpochybnitelné jistoty, nebo pouze z pochybné domněnky – nic z toho nemá vliv na otázku, jak mohou být vědecká tvrzení odůvodněna, tj. potvrzena či vyvrácena. Pokud mají být vědecká tvrzení objektivní, musí být i objektivně testovatelná, tj. že se z tvrzení, která se mají testovat, mohou odvozovat jiná, rovněž testovatelná tvrzení. Z toho vyplývá, že ve vědě nemohou být žádná tvrzení konečně platná. Ve vědě také nemohou existovat žádná tvrzení, která nemohou být testována, a tudíž ani žádná, která nemohou být v principu vyvrácena falzifikací některých z vyvoditelných závěrů [3], tj. podle Popperovy břitvy (viz dále). Systémy teorií se tedy testují tím, že se v nich vyvozují tvrzení nižší úrovně; tato tvrzení, protože mají být testovatelná, musí být testovatelná obdobným způsobem a tak stále dále [3].

Myšlenkové břitvy

Jsou to fundamentální nástroje kritického myšlení. U nás je zpopularizoval František Koukolík. Jsou tři hlavní:

1. Occamova břitva (pravidlo úspornosti, ekonomie myšlení) – popsal ji zřejmě William Occam (1290–1349), bývá však připisována i jiným autorům, například Aristotelovi. Je principem úspornosti výkladu. Říká, že výklad čehokoliv má být proveden nejmenším počtem známých prvků, tj. „v minimu slov maximum informací“. Soupeří-li dva nebo více výkladů některé skutečnosti, má přednost ten, který užívá nejmenší počet prvků. Teprve tehdy, nedaří-li se jimi jev vyložit, lze užít k výkladu neznámého jevu prvky další [1]. Jednoduchá tvrzení, jde-li nám o vědění, se musí cenit výše než tvrzení méně jednoduchá, protože nám říkají více, protože je jejich empirický obsah větší, a protože jsou lépe testovatelná [3].

2. Humeova břitva – jejím tvůrcem je filozof David Hume (1711–1776). Doslova zní: „Žádné svědectví není s to dokázat zázrak, ledaže by šlo o svědectví takového druhu, že by jeho mylnost byla ještě zázračnější než skutečnost, kterou se snaží doložit.“ Poněkud lapidárněji lze Humeho břitvu definovat jako tvrzení, že lež je pravděpodobnější než zázrak [1].

3. Popperova břitva – je odvozena od tezí rakousko-britského filozofa, sira Karla Raimunda Poppera (1902–1994), jenž své filozofické, sociologické a politologické názory pojmenoval jako kritický racionalismus. Podle této břitvy se vědecké teorie ověřují zamítáním (falzifikací), nikoliv dokazováním (verifikací). Libovolný počet verifikujících důkazů (singulárních pozorování/výskytů) neprokazuje, že teorie platí, zatímco jediný vylučující (zamítací, falzifikující) doklad ukazuje, že teorie neplatí. Jinými slovy, vědecký systém vyžaduje, aby jeho logická forma byla taková, že může být vyčleněn pomocí empirických testů v negativním smyslu, tj. empirický vědecký systém musí dovolovat své vyvrácení zkušenosti [3]. Na vyšším stupni pak teorii považujeme za falzifikovanou až tehdy, objevíme-li reprodukovatelný jev, který teorii vyvrací – falzifikující hypotézu.

S tím souvisí i pravidlo, které říká, že ostatní pravidla vědeckého bádání musí být navržena tak, aby ve vědě nechránila žádné tvrzení před falzifikací [3]. Typickým, a často citovaným příkladem je teorie o tom, že na světě existují pouze bílé labutě – byly pozorovány mnohokrát, avšak pouze do okamžiku, než byla spatřena první černá labuť – jediné takové pozorování bylo dostatečné, aby teorie padla [1, 3]. Na populární úrovni koresponduje s Popperovou břitvou i výrok amerického investora Charlese Mungera: „V rozhodování mě nejvíce energie stojí zbavovat se svých špatných nápadů“ [9], tedy podle Karla Poppera, „zamítat vlastní teorie.“ [3].

Význam jednotlivých myšlenkových břitev se liší. Occamova břitva vědce nutí k srozumitelnosti, k výkladu neověřeného výlučně pomocí již ověřeného, rozhoduje o povaze hypotéz. Popperova a Humeova břitva slouží k odlišování skutečných vědeckých teorií od teorií metafyzických pomocí pravidla testovatelnosti. Jestliže je součástí teorie cokoliv, co nelze testovat, nepatří tato teorie do vědy [1]. Čtenář nechť si vyzkouší aplikaci těchto myšlenkových břitev na libovolnou vzdělávací akci ve stomatologii – výsledkem bude nepochybně velmi překvapen (tab. 3) a (tab. 4).

Chyby v argumentaci

Je jich nepřeberné množství a při kritickém myšlení je třeba na ně myslet. Z hlediska kritického myšlení je důležité především odlišit omyl a záměr [7].

Chyby v argumentaci se nejčastěji označují jako argumentační fauly. Ve stomatologii jsou velmi časté, zejména v diskuzních skupinách na sociálních sítích nebo na některých vzdělávacích akcích. Hojně se vyskytují u obchodních zástupců firem dodávajících stomatologické materiály a přístroje. Patří sem:

1. Srovnávání nesrovnatelného – typicky se srovnávají dvě skupiny prvků, které spolu navzájem nemají žádný vztah. Příkladem je nekritické aplikování výsledků testů získaných na květinách na lidskou populaci. Dalším příkladem je vyvozování budoucnosti výlučně z minulých dějů. Ve stomatologii je příkladem extrapolace výsledků jednoho implantologického systému na druhý, v řadě charakteristik odlišný. Případně posuzování všech implantologických systémů dohromady. Řešením je hledat odlišnosti mezi dvěma skupinami, které jsou srovnatelné, či naopak hledat shodné prvky mezi dvěma skupinami, které jsou protikladné.

2. Neoprávněné zevšeobecnění – je chybou zevšeobecňovat vzorek, který není dostatečně reprezentativní pro celou skupinu vzorků. Příkladem je poměrně typické, v různých modifikacích se objevující tvrzení z odborných stomatologických přednášek: „Tento výkon jsem dělal třikrát a vyšlo to, takže to nemá komplikace.“ Řešením je provést a po dostatečně dlouhou dobu sledovat (angl. follow-up) takové množství výkonů, které je schopno zachytit výskyt většiny možných komplikací.

3. Ignorování oprávněných důkazů – může mít zásadní dopady na celou argumentaci. Argumenty je totiž třeba založit na důkazu, který je platný sám o sobě. Pro lidskou přirozenost však platí, že má tendenci vybírat si důkazy, které vlastní stanovisko podporují, a naopak odmítat ty, které se jí nehodí [5]. Příkladem je argumentace „kouření mě uklidňuje a díky tomu se vyhýbám stresu“, která opomíjí důkazy prokazující škodlivost kouření. Jeden ze základních předpokladů objektivity je naučit se brát v úvahu všechny (!) relevantní informace, které se k dané záležitosti nebo rozhodnutí vztahují. Neměli bychom proto ignorovat očividná fakta jen proto, že jsou v rozporu s naším preferovaným úhlem pohledu. Je důležité si při posuzování faktů zachovat nestrannost – to je však jedním z nejtěžších úkolů kritického myšlení vůbec [5].

4. Chyba plánování (chyba implementace) – spočívá v tom, že v plánování nepředpokládáme nečekané jevy a komplikace, že tedy počítáme pouze s tím, že vše poběží hladce. Hlavními překážkami, se kterými je třeba ve stomatologické praxi počítat, jsou nedostatek motivace, elánu, vytrvalosti, předběžných dovedností, technických prostředků, příležitostí a finančních prostředků, stejně jako neočekávané překážky nebo průvodní jevy, které se objeví až v průběhu realizace těchto činností [5]. Chyba plánování je ve stomatologii častá jak při managementu vlastní praxe, tak například při plánování rozsáhlých rekonstrukcí chrupu, kde počítáme s tím, že bude vše probíhat zcela bez komplikací, například že všechny kazivé léze bude možné ošetřit jen výplněmi, bez endodontického či protetického ošetření.

5. Záměna příčiny a následku – nastává, pokud spojíme dvě nesouvisející události do kontextu. Úkolem kritického myšlení je zjistit, zda je mezi dvěma jevy skutečný příčinný (kauzální) vztah, tj. jeden jev vyplývá z druhého, či se jedná o korelaci, tj. dva jevy se spolu často vyskytují, ale příčinný vztah mezi nimi není, či se jedná o dva zcela nesouvisející jevy, tj. pouhou náhodu.

Kauzalita může navíc nabývat tří podob:

a) Legitimní kauzalita – vztah mezi dvěma jevy je opakovaně prokazatelný, jeden jev vyplývá z druhého. Příkladem je vztah nesprávné dentální hygieny a výskytu parodontitidy – u pacientů s nesprávnou hygienou budeme opakovaně nacházet parodontitidu.

b) Alternativní kauzalita – vztah mezi dvěma jevy je kauzální, avšak nikoliv v tomto případě. Příklad: pacient má závažnou parodontitidu, ke které přispívá nesprávná hygiena – hlavním důvodem je však závažná porucha imunity.

c) Obrácená kauzalita (reverzní kauzalita) – vztah mezi dvěma jevy je kauzální, ale v opačném pořadí (B nevyplývá z A, nýbrž naopak). Příklad: pacient si nečistí zuby, protože má bolesti vyplývající z parodontitidy. Z oblasti černého humoru pak pochází bohužel skutečný případ z počátečního výzkumu vlivu kouření, kdy se experimentátoři domnívali, že lidé začínají kouřit proto, že mají rakovinu – rychle však dospěli k poznání, že tento vztah je opačný [5]. Rozhodnout, zda se jedná o vztah obrácené kauzality, však nemusí být v řadě případů snadné – typická je evoluční otázka, co bylo dříve, zda vejce, nebo slepice. Dalším příkladem je rozhodnutí, zda lidé dělají rádi činnost, ve které jsou dobří, či jsou v této činnosti tak dobří právě proto, že ji dělají rádi.

Při posuzování záměny příčiny a následku je výhodná matice 2×2, ve statistice známá jako kontingenční tabulka (tab. 5). Slouží k rozhodnutí, zda spolu dva jevy souvisí nebo ne. To zjistíme tak, že spočteme absolutní četnost všech variant, jak spolu mohou dva jevy souviset, a porovnáme je. Tímto způsobem poměrně snadno vyloučíme celou řadu tzv. „evidentních skutečností“.

Rétorika

Není jen uměním mluvit. Mezi úkoly klasické antické rétoriky patřilo především poučit (docere), pobavit (delectare) a přimět k akci (movere). Z pohledu kritického myšlení je rétorika především uměním přesvědčit, ovlivnit a iniciovat požadovanou akci posluchačů, a to výlučně pomocí verbálních, případně nonverbálních komunikačních prostředků.

Rétorické umění cílí především na emoce, jako je strach či bažení po něčem. Využívá hojně hrozeb a slibů. Rétorické umění tak může být velmi manipulativní, persuasivní až nátlakové [6].

Nejčastější rétorické triky (angl. rhetorical ploys), které je třeba v průběhu kritického posuzování identifikovat, jsou:

1. Apel na novost – používá se hlavně v prodejním marketingu. Má v cílové osobě vyvolat pocit, že pokud daný produkt nebude mít, ocitne se mimo trend a stane se outsiderem. Někdy apeluje na cílovou osobu ve smyslu, zda je schopna „být flexibilní“ či „jít s dobou“. Typicky se používá u luxusního, tzv. prestižního zboží, jako jsou auta či oděvy, ve stomatologii například u CAD/CAM systémů či ortodontických fóliových aparátů.

2. Apel na popularitu – má za cíl v cílové osobě stimulovat přináležitost ke kolektivu, lidově řečeno „stádnost“. Tento apel je velmi silný, neboť je evolučně hluboko zakořeněný [10]. Má za cíl cílovou osobu přesvědčit, že ona je jednou z poslední, která se takto nechová, a tedy riskuje, že se ocitne mimo skupinu, neboli že se stane „outsiderem“. Vyloučení ze skupiny je přitom jedním z rizik, kterému se lidé podvědomě snaží bránit, neboť v evoluční historii znamenalo vysoké riziko smrti [10]. Příklad ze stomatologie: „Všichni světoví endodontisté již tento systém dávno používají.“

3. Apel na soucit – má za cíl stimulovat u cílové osoby pocit viny, pokud nereaguje způsobem, který je jí předkládán. Typicky pracuje s oběťmi hladu, chudoby, utrpení, mučení či osamělosti. Cílí na evolučně zakódovaný pocit sounáležitosti s jedinci skupiny. Pracují s ním často charitativní organizace, nověji také příznivci migrace v rámci tzv. uprchlické krize.

4. Apel na roztomilost – využívá hojně deminutivních prvků, typicky mláďat, dětí nebo animovaných postaviček. V cílové osobě jsou ovlivňovány pocity milosti, bezpečí a štěstí. Asociace s těmito prvky rovněž velmi dobře stimuluje paměť, neboť v mozku člověka jsou rozsáhlé, evolučně hluboce zakódované neuronální sítě (konektomy), zodpovědné za chování, které zajišťuje ochranu nedospělého potomstva [11, 12]. Ve stomatologii není tolik rozšířen jako ostatní rétorické triky.

5. Apel na sexualitu – využívá atraktivních lidí s maximálním využitím sexuálních stimulů. Zpravidla v cílové osobě probouzí pocit, že pokud se bude chovat daným způsobem, bude pro ostatní atraktivní, tj. „sexy“. Ve stomatologickém marketingu a často i odborných prezentacích je velmi častý.

6. Apel na status – v cílové osobě probouzí pocit, že při určitém chování stoupne její sociální status quo, tj. bohatství či moc. Využívají jej hojně obchodní zástupci firem a také majitelé privátních vzdělávacích center, přičemž v různých formách obměňují přináležitost k určité prestižní skupině („člen klubu vyvolených“), případně zisk osvědčení odbornosti („certifikát profesionála“). Zde je třeba především rozlišovat certifikáty odborné a specializované způsobilosti od státní či profesní organizace (např. Ministerstvo zdravotnictví, Česká stomatologická komora, Academy of Dentistry International, European Board of Oral and Maxillofacial Surgeons), které skutečně odráží schopnosti příslušného lékaře a opravňují jej k výkonu určitého segmentu lékařské péče, od „pseudocertifikátů“ nejrůznějších soukromých organizací, které nejsou ničím více než velmi drahým cárem papíru.

7. Apel na strach – strach a úzkost jsou velmi silnými prvky přesvědčování a propagandy, neboť jsou hluboce evolučně zakódovány [1, 13]. V cílové osobě či blízkých probouzí obavy ze zchudnutí, onemocnění či o život. Ve stomatologii nejsou příliš časté, stomatolog spíše řeší jejich důsledky v každodenním životě svých pacientů (např. bruxismus, zatínání zubů, abusus návykových látek).

8. Apel na výsměch – ovlivňuje cílovou osobu v tom smyslu, že pokud se nebude chovat daným způsobem, bude terčem posměchu. Strachu z posměchu se většina lidí naučila již v dětství, a snaží se mu proto i v dospělosti maximálně vyhnout [5]. Může se teoreticky vyskytovat na vzdělávacích akcích, pracují s ním rovněž někteří agresivnější obchodní zástupci.

9. Přímý útok – v podstatě se jedná o jednoduché a silné heslo (angl. buzzword), které zcela postrádá argumenty, je však natolik emotivní, že působí na masy posluchačů či čtenářů velmi silně. Stomatologickým příkladem je výrok „nepoužívání kofferdamu je kriminálním činem“, který je podmíněn zúženým viděním problému (tzv. tunelovým viděním) a mimo jiné zcela ignoruje kontraindikace kofferdamu.

10. Argumentace ad hominem – odpovídá argumentu, kterým se diskutující snaží vyvrátit oponentovo tvrzení poukazováním na jeho vlastní názory či jednání, případně i na jeho skutečné či domnělé nedostatky. Na rozdíl od argumentů věcných (ad rem) se obvykle považuje za demagogický a neplatný. Typickým příkladem je výrok „Rád bych jen připomněl, než vyslechnete mého oponenta, že již předtím byl trestně stíhán.“

11. Argumentace ad personam – přecházení od předmětu sporu k odpůrci a napadání jeho osoby. Je velmi typické pro diskuze na sociálních sítích – zajímavé je, že v osobním kontaktu se autoři tohoto typu argumentace chovají zcela normálně nebo jen mírně deviantně [7]. Příkladem jsou výroky typu „takový hlupák, jako vy, mi těžko může dokázat opak“.

12. Zamlžení – odpovídá rozmělňování argumentů protistrany, rozorávání hranic termínů, častou změnu tématu či využívání emotivních slov v reakci na argumentaci [6]. Je typické pro politické debaty, v komunikaci s pacienty jej však používají také někteří stomatologové, zpravidla v podobě „nejlepší obrana je útok“, například v podobě stížností na úroveň pacientovy dentální hygieny jako zástěrku pro profesní pochybení v terapii.

Kontext

Pro každé tvrzení je významné, za jakých okolností bylo proneseno, jmenovitě, v jakém prostředí, situaci, době, emočním stavu a řadě dalších. To má význam hlavně u samostatně nejednoznačných či víceznačných tvrzení.

Víceznačnost může být dvou typů:

1. Syntaktická – týká se stavby věty. Příkladem je dvojice vět „večer sestavím program“ a „večer se stavím pro gram“.

2. Lexikální – týká se používání slovní zásoby, přičemž značí situaci, kdy mohou slova mít více významů. V principu rozdělujeme dva typy takových situací, slova souzvučná (homonyma), která vznikla nezávisle na sobě a nyní mají shodnou podobu (např. „kolej“ – na železnici nebo studentská), a slova mnohoznačná (polysémantika), která vznikla přenesením významu (např. „houba“ – rostlina, prostředek na umývání nádobí a další). Pokud jsou homonyma a polysémantika použita ve větě, může tato věta nabývat různých významů, a to nejsilněji právě s ohledem na kontext, ve kterém byla pronesena či napsána. Příkladem výroku s použitím souzvučného slova je „jdu si lehnout na kolej“, příkladem použití mnohoznačného slova je „přinesl houby“.

Víceznačnost může být relativně častým prostředkem nedorozumění, ale je také jedním z hlavních prvků jazykového humoru – viz například plejáda výroků Jana Wericha, například: „Když rozum nad něčím zůstane stát, o to rychleji se pak rozběhne. Rozum, který zůstane stát, je v pořádku. Nesmí si sednout.“

Znalost kontextuálních souvislostí souvisí ve stomatologii s některými tradovanými výroky pacientů, například strachu z „nastřelování implantátů“ nebo „trhání nervů“.

Nekonečnost

Používání kritického myšlení a současně i vědecké bádání jsou v principu bez konce – v podstatě se nelze dobrat stavu, kdy již bude vše známo, a stejně tak se nelze dobrat stavu, kdy už budeme všemu rozumět. Z toho vyplývá jak nutnost celoživotního rozvoje kritického myšlení, tak i nevyčerpatelnost jeho zajímavosti.

Nekonečnost vědeckého poznání také souvisí s tím, že 1. neexistuje a nikdy nebude vyvinut jediný lék na všechna onemocnění; 2. k pravdě se lze pouze blížit, ale v principu ji nelze poznat celou; 3. situace, že stav v současné době nemá optimální nebo žádné řešení, má být výzvou k dalšímu bádání, nikoliv zdrojem frustrace.

Rozhodování člověka

Jakékoliv rozhodnutí, pokud má být správné, vyžaduje přístup k relevantním informacím a jejich adekvátní zpracování a vyhodnocení – tedy souborně, kritické myšlení. Řada studií dnes ukazuje, že člověk je bytost vysoce emotivní, nikoliv racionální [7, 13].

Člověk se v podstatě může rozhodnout reagovat na určité tvrzení či myšlenku jedním z následujících způsobů:

1. Kriticky jej přijmout či zamítnout – rozhodnout se jej přijmout/zamítnout na základě objektivního posouzení relevantních faktů. Tento typ je nejvýhodnější z hlediska možných dalších důsledků, je však rovněž nejnamáhavější. Odpovídá pravidlům kritického myšlení.

2. Pracovně jej přijmout či zamítnout – přiklonit se k přijetí/zamítnutí s rezervou, tj. považovat dané tvrzení za spíše pravdivé/nepravdivé, avšak veškeré důsledky z tohoto tvrzení plynoucí považovat za neověřené. Rozhodnutí ponechává možnost kriticky přehodnotit pravdivost tvrzení v budoucnu.

3. Ignorovat jej – značí odmítnutí se tvrzením zabývat. Eliminuje rizika z tvrzení plynoucí, eliminuje však také šance z něj vyplývající. Umožňuje přehodnocení v budoucnu.

4. Nekriticky jej přijmout či zamítnout – považovat tvrzení za pravdivé/nepravdivé, aniž by byla provedena příslušná argumentace. Tento typ je nejméně moudrý, neboť je nejrizikovější. Je však bohužel nejčastější.

Chyby rozhodování

V principu existují dva typy chyb:

1. Komisivní chyba – odpovídá chybě konáním (aktivity). Vzniká tehdy, jestliže mělo být určité tvrzení zamítnuto, ale my jej akceptovali. Příkladem je uzavření nevýhodné smlouvy, například smlouvy o půjčce. Výsledkem je neúspěch, tj. zbytečná ztráta peněz či majetku.

2. Omisivní chyba – odpovídá chybě opomenutím (inaktivity). Odpovídá situaci, kdy jsme tvrzení měli přijmout, avšak my jej odmítli. Příkladem je odmítnutí uzavřít velmi výhodnou smlouvu. Výsledkem je ušlá příležitost.

Obecně je pravdou, že komisivní chyby mívají závažnější důsledky než chyby omisivní [5]. To se projevuje například v investičním rozhodování, kde se ukazují lepší výsledky, pokud investor „cíleně pěstuje inaktivitu“ namísto „neustálého obchodování“ [9].

Iracionalita a stupidita

Iracionalita je jakýkoliv myšlenkový proces, jenž vede k závěru či rozhodnutí, které ve světle důkazů a s ohledem na dobu, jež byla k dispozici, nejsou tím nejlepším, čeho se dalo dosáhnout. Iracionalita se tak blíží definici stupidity, tj. způsobu, jímž lidská mysl dociluje kompromisu mezi emočně podloženou neschopností přímé interakce s informacemi přicházejícími z fyzikálního prostředí a odměnami, jejichž zdrojem je sociální prostředí [1]. Jak iracionalita, tak stupidita, jsou výsledkem absence či nesprávného užívání pravidel kritického myšlení.

Za obecné příčiny iracionality a stupidity se považují: 1. evoluční dějiny lidského druhu; 2. stavba a funkce lidského mozku; 3. duševní lenost; 4. absence návyku užívat rutinně v každodenním životě elementární principy teorie pravděpodobnosti a statistiky; 5. emočně podmíněné zkreslení vstupu a zpracování informací, tj. sebeklamy [1].

Zdravý selský rozum

Odpovídá velmi heterogennímu souboru vlastností a dějů. Zpravidla se tak označuje rozhodnutí, o kterém je jedinec přesvědčen, že je správné ze samé podstaty věci a nepotřebuje ověření. Opak je však pravdou – na první pohled je totiž například evidentní, že Země je placatá, skutečnost je však jiná. Jak říká Karl Popper: „Ti, kteří dávají přednost poznání zdravým rozumem, si právem myslí, že vědecké poznání může být jen rozšířené poznání zdravým rozumem, a myslí si také, chybně, že poznání zdravým rozumem lze analyzovat snáze.“ [3].

Zkušenost totiž ukazuje, že tzv. zdravý selský rozum nás často může dovést ke zcela nelogickému výsledku či chování, a to právě proto, že jsme vnitřně přesvědčeni o jeho neomylnosti, zatímco o „vědeckých“ otázkách a priori pochybujeme a vyžadujeme jejich ověřování. Popper však nepopírá možnost dospět ke správnému výsledku zdravým rozumem: „Popírám, že by nejvýznamnější a nejvíce vzrušující problémy epistemologie musely zůstávat zcela neviditelné těm, kteří se omezují na analýzu běžného poznání, poznání zdravým rozumem nebo na formulaci v běžném jazyce.“ [3]. Jen požaduje následný vědecký důkaz. Zároveň přiznává, že vědeckou metodou je lze studovat snadněji než poznáním pomocí zdravého rozumu [3].

Subjektivita vnímání

Četné výzkumné práce ukazují, že mozek uvolní do vědomí člověka pouhá 2 % všech informací, které v dané chvíli zpracovává, možná i méně [12, 13, 14]. S tím souvisí i lidská tendence vidět svět takový, jaký by si přáli vidět, nikoliv takový, jaký je, což se označuje jako selektivní vnímání.

Cílem kritického myšlení je z tohoto pohledu především 1. vědět, co vidět a 2. kriticky vyhodnocovat, co vidíme.

Kriticky myslící člověk proto svůj názor vyjadřuje až po zralé úvaze a nenechává se přehnaně ovlivňovat stereotypy, předsudky, předchozími ojedinělými zážitky ani předpojatostí [5].

Náhoda

Faktor náhody hraje v životě výrazně větší roli, než si lidé obecně připouští. Vzniká tak tendence hledat souvislosti mezi skutečnostmi, mezi nimiž je souvislost minimální či žádná. Odlišení souvisejících jevů od náhodné koincidence jevů je jedním ze základních úkolů vědeckého bádání.

První dojem

Jako první dojem se označuje tendence pohlížet příznivě nebo nepříznivě na člověka, místo nebo věc způsobem, který preferuje jeden výskyt, rys nebo charakteristiku – vyskytuje se tedy v mnoha podobách. Pokud se prvním dojmem řídíme, bývá často zdrojem omylu. Omyl z prvního dojmu je pravděpodobně nejvýznamnější příčina iracionálního chování [1]. Omyl z prvního dojmu působí na lidi z důvodu jednoduchosti, oslovení emocí, oslovení představivosti a opakování. Představuje zdroj chybného vyhodnocování rizik – například více lidí se bojí létat letadlem než jezdit autem, i když statistiky nehod ukazují výrazně vyšší riziko zranění i smrti v automobilové dopravě než v dopravě letecké.

Z hlediska lékařské profese je závažné, že lékaři, kteří v krátké době vidí větší počet případů téhož onemocnění, mají sklon diagnostikovat je u dalšího pacienta také, i když pro tuto diagnózu nejsou dobré důvody [1]. Z oboru stomatologie, pokud například delší dobu studujeme vzácné anatomické variace kořenových kanálků, máme tendenci je pak vidět u každého ošetřovaného zubu („všechny horní moláry mají MB2 kanálek“).

Ze stejného důvodu lidé přeceňují riziko, že se stanou obětí teroristického útoku, ale podceňují riziko, že se stanou obětí vlastního kouření cigaret. Typickým a bohužel stále velmi častým příkladem ze stomatologie je vyhýbání se použití lokálních anestetik z obav před jejich vedlejšími účinky (dnes velmi vzácnými a často nezávažnými) a současně nepoužívání kofferdamu (kde je riziko přenosu infekce na lékaře či aspirace nástroje, zubu nebo části výplně pacientem vysoké, přičemž následky mohou být velmi závažné).

Do okruhu omylů plynoucích z prvního dojmu se řadí i haló efekt. Je to metafora pro oslnění obvodem vysoce světelného zdroje, jehož centrum pro toto oslnění nevidíme. V praxi vypadá haló efekt tak, že pokud je někdo nositelem nějaké vlastnosti, jež je obecně považována za dobrou, může tato vlastnost pozorovatele „oslnit“ natolik, že není schopen vidět vlastnosti ostatní. Typicky se haló efekt objevuje u krásných jedinců, které automaticky považujeme i za pracovité, inteligentní, milé apod.

Opakem haló efektu je ďáblův efekt, tedy skutečnost, že jsou ošklivým lidem automaticky přisuzovány horší vlastnosti, než odpovídá skutečnosti [15].

Obou těchto efektů rozsáhle využívá reklama a propaganda [1]. Úkolem kritického myšlení je nenechat se zmást prvním dojmem a vyhodnotit situaci objektivně.

Viscerální pocit

Viscerální pocit (angl. gut feeling) je to, co vnímáme v oblasti mezi bránicí a třísly v okamžiku setkání s novým jedincem či novou skutečností – spolehlivost tohoto pocitu je okolo 80 %. Viscerální pocit nás informuje, že s daným jedincem (prostředím, věcí) není něco v pořádku či naopak – a to v řádu milisekund, ještě dříve, než jsme schopni skutečnost vyhodnotit rozumově.

Viscerální pocit není nahodilý fenomén, je hluboce evolučně zakódován. Je to způsob, jakým náš mozek zpracovává vybrané příznivé či nepříznivé charakteristiky, které se v průběhu evoluce ukázaly jako významné, a to ještě dříve, než si je uvědomíme.

Viscerální pocit je třeba vzít v úvahu zejména při sestavování lidských kolektivů, které budou muset dlouhodobě spolupracovat. Nejsou totiž výjimečné případy, kdy jeden nový jedinec dokázal během několika týdnů zcela zničit po léta fungující kolektiv [7, 13].

Opuštění mylného závěru

Důležitou součástí kritického myšlení je schopnost opustit vlastní závěr („nelpět na něm“), který se ukázal být nepravdivý. To je někdy velmi těžké, neboť jsme si k němu vytvořili určitý „vztah“, jehož přitažlivost může být posilována řadou faktorů, jako například prací vynaloženou na získání podkladů pro příslušnou myšlenku či různě emotivní vazbou k příslušnému závěru. Lpění na nesprávných závěrech a jejich nekonečné obhajování však schopnost kriticky myslet nesmírně oslabuje.

Ve stomatologii to nikoliv nevýznamně platí i pro lpění na „léty ověřených postupech“, tj. především neochotě je změnit s ohledem na nové poznatky poznání v oboru. Dalším častým příkladem je neschopnost navýšit ceny výkonů z důvodu iracionálního strachu ze ztráty klientely, to vše v situaci objektivně rapidně rostoucích nákladů, které stomatolog řeší zvyšováním své pracovní zátěže a snižováním kvality péče.

Kritika

Kritika je zkoumání a ověřování všech tvrzení, která jsou předkládána k přijetí, a to prostřednictvím argumentů. Smyslem kritiky je zjistit, zda tato tvrzení odpovídají nebo neodpovídají skutečnosti [16].

Je věčnou otázkou, jak se zachovat, když pozorujeme zjevný omyl. Pokud je náš vlastní, lze jej opravit. Co však činit, když je cizí? Jak se vyhnout osočení ze znevažování autorit, osobním výpadům a podobně? Obecně je vhodné si uvědomit, že nejlepší kritika je ta, která se vyhýbá všem nedorozuměním a odhaluje opravdové potíže nebo nachází chyby, které autorovi unikly [3].

Jiné typy kritiky zpravidla nemají konstruktivní charakter a obrátí se proti svému původci. Adekvátní formulace kritiky i schopnost jejího přijetí nejsou banální dovednosti – právě naopak, jsou natolik obtížné, že se jim lidé učí celý život.

Nepřátelé kritického myšlení

Největšími nepřáteli kritického myšlení jsou podle Koukolíka [7, 17]:

1. neznalost,

2. lenost (pohodlnost),

3. stupidita, tj. situace, kdy máme k dispozici dostatek relevantních informací, ale z různých důvodů je vyhodnocujeme zcela špatně,

4. debilizace neboli podléhání masové implementaci nesprávných názorů, typicky jako nástroj propagandy,

5. předsudek neboli předpoklad správnosti určitého tvrzení bez potvrzení jeho zdroje,

6. psychoemotivní stres.

Americký investor Charles Munger poněkud lapidárně přidává ještě další dva faktory [9]:

7. závist,

8. sebelítost.

Kritické myšlení v praxi

V principu sestává z těchto fází:

1. Položení otázky – zkoumání předmětu položené otázky, jejího cíle, druhu a formulace. Jinými slovy, provedení rozboru a testování argumentů.

2. Sběr relevantních pramenů – výběr adekvátních informačních zdrojů (viz výše).

3. Zvážení pramenů – zkoumání kvality a způsobu sběru informací v těchto pramenech.

4. Analýza pramenů – je třeba analyzovat způsob užitého myšlení, pojmy, které úvahu umožnily, předpoklady, které jsou základem užitých pojmů a důsledky, které z užití těchto předpokladů a pojmů plynou, rámec, v němž uvažování proběhlo i hlediska, ze kterých uvažování vycházelo. Při hodnocení vědecké práce spočívá v pečlivém přečtení publikačního výstupu, vyhodnocení použitých metod a posouzení relevance výsledků pro řešení vlastního problému. Při hodnocení výstupu je třeba se především vyvarovat dogmatismu, tj. nepřebírat izolovaný výsledek jako absolutní, nezvratný a nezpochybnitelný, ale naopak jej intenzivně konfrontovat s vlastními výsledky a poznatky a provést jejich syntézu.

5. Vyvození závěru – po zvážení pramenů se rozhodneme argument buď přijmout, nebo odmítnout. Závěrem může být i to, že v současné době nemáme k dispozici dostatek relevantních faktů, abychom se rozhodli argument přijmout či odmítnout – i to je velmi cenný výsledek kritického myšlení.

Příklad analýzy problému pomocí kritického myšlení

(zjednodušeno pro potřeby této publikace)

•    Položení otázky. Je bělení zubů v těhotenství lege artis?

•    Sběr relevantních pramenů. Vyhledání dostupné literatury v databázi PubMed, Web of Science a Google Scholar (klíčová slova: „tooth bleaching“, „tooth whitening“, „pregnancy“) a prostudování dostupných odborných knižních publikací (k 1. 10. 2018).

•    Zvážení pramenů. Publikace, ve kterých byl nalezen vztah těhotenství a bělení, byly zařazeny do užšího výběru a předběžně vyhodnoceny jako relevantní. Z nalezených článků splňovaly selekční kritéria tři [18, 19, 20], přičemž ani jedna publikace není relevantní původní prací, která by prokazovala nebo vyvracela kauzální vztah komplikací bělení a těhotenství. Dostupné knižní publikace nebyly dostatečně relevantní, buď se tímto problémem nezabývají, nebo udávají pouze kontraindikaci bez odůvodnění.

•    Analýza pramenů. Vědecký důkaz pro ani proti není k dispozici. Z hlediska známých vedlejších účinků bělení lze postulovat možné zhoršení těhotenské gingivitis při kontaktu s bělicím činidlem. Obecné doporučení je nebělit a při zjištění těhotenství bělení zastavit [20]. Hlavní lékařská zásada je primum non nocere [2], což v těhotenství znamená minimalizaci veškerých lékařských zásahů, o kterých nejsme s jistotou (s ohledem na stav lékařského poznání k danému datu) přesvědčeni, že benefit pro matku i plod převáží potenciální rizika. To, že v současné době rizika bělení v těhotenství neznáme, neznamená, že nemohou existovat – důležité je, že nemáme k dispozici studii, která by tato rizika jednoznačně vyvracela a prokázala by, že je bělení v těhotenství zcela bezpečné. Nejvíce autorů proto považuje bělení v těhotenství za kontraindikované [18, 19].

•    Vyvození závěru. Bělení zubů není jednoznačným medicínským benefitem pro matku ani pro dítě. Pokud se v průběhu bělení v těhotenství cokoliv přihodí a prokáže se, že lékař bělení aplikoval, vyvstává forenzní problém, neboť došlo k aplikaci léčby: která nemá lékařské opodstatnění pro matku nebo dítě; nejsou známy její vedlejší účinky; nebyla schválena etickou komisí, mimo pracoviště akreditované ke klinickému výzkumu a vývoji a léčbu; kterou většina lékařských studií považuje za kontraindikovanou. Z právního pohledu navíc netřeba vůbec prokazovat, že je bělení v přímém vztahu k poškození pacientky nebo plodu, neboť lékař pochybil již samotnou aplikací takové léčby. V současné době tedy bělení v těhotenství není lege artis postup.

Závěr

Kritické myšlení by mělo být fundamentální dovedností každého člověka, lékaře tím spíše. Je však spojeno s významnou duševní námahou, což je důvodem, proč se s ním lze setkat vzácněji, než by teoreticky bylo možné. Absence kritického myšlení má z dlouhodobé perspektivy často závažné, někdy i fatální důsledky v osobním i profesním životě. Pro stomatologa je proto celoživotní rozvoj kritického myšlení zásadní.

Tabulka 1: Rozdíly mezi kritickým a nekritickým myšlením v doménách znalostí, způsobu a strategie myšlení (Podle Koukolík a Drtilová [1]).
Tabulka 2: Hierarchie výsledků medicíny založené na důkazech od nejsilnějších (1a) po nejslabší (5), označovaná rovněž jako Oxfordská kritéria (Podle Center for the Evidence Based Medicine).
Tabulka 3: Příklady neadekvátní argumentace ve stomatologii (lidově označované jako „eminence-based dentistry“).
Tabulka 4: Příklady neadekvátní argumentace ve stomatologii, odposlechnuté v klinické praxi stomatologů, při komunikaci s pacienty.
Tabulka 5: Jednoduchý příklad využití matice 2x2. Ověření domněnky telepatie mezi partnery – předpokladu, že mi partner volá, když na něj pomyslím. Schéma matrice a její aplikace. Experimentátorka, která byla zvyklá si se svým partnerem volat vícekrát denně, v běžném dni zapisovala každých 5 minut po dobu 8 hodin situaci, v jaké se právě nachází. Výsledek ukazuje, že domnělá skutečnost se vyskytovala ze všech variant nejméně často.
MUDr. František Koukolík, DrSc., FCMA

Literatura

1. Koukolík F, Drtilová J. Vzpoura deprivantů. Praha: Galén; 2006.

2. Šedý J. Kompendium stomatologie I. Praha: Triton; 2012.

3. Popper KR. Logika vědeckého bádání. Praha: Oikoymenh; 1997.

4. Koukolík F. Češi. Proč jsme, kdo jsme – a jak dál? Praha: Galén; 2016.

5. Royal B. Principy kritického myšlení. Jak logicky zhodnotit informace a zasadit je do souvislostí. Praha: Ikar; 2016.

6. Bowell T, Kemp G. Critical thinking. A consise guide. New York: Routledge; 2010.

7. Koukolík F. Mocenská posedlost. Praha: Karolinum; 2010.

8. Hnízdil J. Zaříkávač nemocí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny; 2014.

9. Clark D. The tao of Charlie Munger. USA: Sribner; 2017.

10. Lieberman DE. Příběh lidského těla. Evoluce, zdraví a nemoci. Brno: Jan Melvil Publishing; 2016.

11. Koukolík F. Já. O mozku, vědomí a sebeuvědomování. Praha: Karolinum; 2013.

12. Koukolík F. Sociální mozek. Praha: Karolinum; 2016.

13. Honzák R. Psychosomatická prvouka. Praha: Vyšehrad; 2017.

14. Koukolík F. Lidský mozek. Praha: Galén; 2011.

15. Rufenacht CR. Fundamentals of Esthetics. Germany: Quintessence Publishing; 1990.

16. Sumner WG. Folkways. Boston: Ginn & Comp; 1907.

17. Koukolík F. Rozhodování. Praha: Karolinum; 2016.

18. Sulieman M, Addy M, MacDonald E, Rees JS. The effect of hydrogen peroxide concentration on the outcome of tooth whitening: an in vitro study. J Dent. 2004; 32(4): 295–299.

19. Fasanaro TS. Bleaching teeth: history, chemicals, and methods used for common tooth discolorations. J Esthet Dent. 1992; 4(3): 71 – 78.

20. Haywood VB. A comparison of at-home and in-office bleaching. Dent Today. 2000; 19(4): 44–53.