K sobě navzájem obrácené plochy korunek dvou sousedních zubů označujeme v klinické anatomii obecně jako plochy blízké (lat. facies approximales; lat. proximitas, atis, f. – blízkost). Pokud jsou v těsném kontaktu a vytvářejí mezi sebou v transverzální rovině bod nebo plochu kontaktu/styku/dotyku (lat. area contingens; lat. contingō, ere – dotýkat se), označujeme je jako plochy kontaktní/styčné/dotykové. Je však pro tuto plochu správné latinské označení facies contactus, nebo facies contacta?

Termín facies contactus (diakriticky faciēs contāctūs) je správný, pokud vycházíme z podstatného jména contāctus, ūs, m. (kontakt, dotyk, styk), jež využíváme jako neshodný přívlastek ve tvaru genitivu, tedy contāctūs (4. deklinace) a doslova tak říkáme „plocha (čeho) kontaktu“. V často užívané zjednodušené formě bez latinské diakritiky pak můžeme využít označení facies contactus pro nominativ singuláru i pro nominativ plurálu, což jsou v anatomii i klinické praxi nejčastěji užívané tvary.

Termín facies contacta (diakriticky faciēs contācta) je správný, pokud vycházíme z adjektiva contāctus, a, um (kontaktní, dotykový, stykový), jež využíváme jako shodný přívlastek a většině uživatelů může být pocitově bližší, neboť mají zažité tvary typu facies leontina, diabetica, hippocratica atd., u nichž adjektivní koncovka shodného přívlastku -a respektuje ženský rod podstatného jména facies (lat. faciēs, ei, f.), označující obličej nebo plochu nějaké části těla či orgánu. Při použití v jednotlivých tvarech je však třeba následovat pravidla skloňování – pro nominativ singuláru je třeba užít facies contacta (diakriticky faciēs contācta), zatímco pro nominativ plurálu facies contactae (diakriticky faciēs contāctae).

Klasické anatomické učebnice řeší tento rozpor zpravidla tím, že uvádějí pouze plurál, například Čihák [1] uvádí „Facies contactus jsou styčné plochy mezi sousedními zuby“ a dále terminologii nerozvádí, čímž dává čtenáři prostor pro výběr. Podobně pracuje s termínem Petrovický a kol. [2, 3], Borovanský [4] či Žlábek [5]. Zajímavé je, že žádný z těchto autorů termín dále nerozvádí, resp. nepoužívá v kontextu. Nalezli jsme pouze jedinou publikaci, která uváděla termín v jednotném čísle (jakožto facies contactus), a to dnes již téměř zapomenuté Latinsko-české anatomické názvosloví profesora Josefa Zrzavého z roku 1985 [6].

Poslední vydání Terminologia anatomica z roku 1998 tento termín neuvádí, pracuje pouze s termínem facies approximalis a dvěma anglickými ekvivalenty – approximal surface a interproximal surface [7].

Ostatní české anatomické učebnice termín neuvádějí vůbec [8, 9, 10, 11]. Zajímavé je, že jej neuvádí ani jinak velmi podrobný Feneisův obrazový slovník anatomie [12].

Pro praktické zjednodušení se tedy jeví jako ideální využívání termínu facies contactus v singuláru i plurálu, přičemž pokud je užit termín facies contacta, nelze proti němu v nominativu singuláru nic namítat.